GeoTour de Europe 2012

Malý návod a vyprávění o tom, jak lze projet větší část Evropy za 13 dní a navštívit při tom hodně zajímavá místa. Sice to není ani cyklo, ani kolobko výprava, ale myslím, že rozhodně stojí za to se s Vámi o ni podělit. Minimálně je to geovýprava za mým prvním megaeventem, kterého jsem se zúčastnila a jedněmi z nejvzdálenějšími keškami, které můžete na evropském kontinentu odlovit.

     Úvodem bych asi měla napsat, jak tento nápad vůbec vznikl. Původně jsem se měla v tomto termínu zapírat do pedálů kdesi po Evropě směrem Praha. Jenže mi přišel nečekaný mail od kamaráda Tibora, že shání parťáky řidiče na cestu Evropou s cílem MegaEventu v portugalském Lisabonu. Rozhodování mi netrvalo moc dlouho a bylo jasné, že cyklo-výlet se odsouvá na neurčito a já pojedu vstříc Evropě. Takováto nabídka se neodmítá. Je možné, že se naskytne jen jednou za život.
     Po pár organizačních schůzkách se ke mně, Tiborovi a Radkovi (geo.scorpions) přidává i poslední člen posádky a to Sára (z týmu Příroďáci). Dopilovává se trasa cesty, možné zajímavosti a kešky. V jednu chvíli se však vyskytuje nečekaný problém. Tibor svou účast na akci vzdává. Prý by tu cestu nedal. Je to velká škoda, protože jeho hlášky mi budou cestou chybět a svým způsobem jsem ho viděla jako pravděpodobného rebelujícího spojence. Hledání posledního člena začíná nanovo. Na poslední chvíli se našel a je jím Radkova manželka Vlaďka. Ladíme poslední detaily před odjezdem.
     Zbývá 8 hodin a 49 minut do odjezdu. Já mám už cestovní horečku vystupňovanou na nejvyšší bod. Stačí se jen rozloučit a můžu vyrazit.
     Nechme se překvapit jak celá tato GeoTour dopadne. Šíleně moc se těším a jsem plná očekávání. Je to přeci jen částečné splnění mého cestovního snu.

 

1. DEN

     Nadchází další den a já konečně skládám věci do auta a mířím směr Plzeň. Tam dorážím s předstihem a dávám si „poslední“ nezdravé jídlo před odjezdem. Přijíždí Radek, seznamuji se s Vlaďkou, skládám věci do auta.
     Ve čtvrt na dvě odpoledne vyrážíme. Hranice s Německem jsou za okamžik projeté a my se vrháme na první německou drive-in keš (kěška odlovitelná téměř z auta). Během přejezdu Německa odlovujeme ještě 15 keší. Stačíme při tom zbourat jedno zábradlí, vyndat ze země jeden patník a našlápnou tři ho… (mě se toto štěstí díky bohu vyhýbá a pro jistotu ke konci odmítám vystupovat z auta). 😉
     Kolem osmé večer přijíždíme na německo-lucemburské hranice a míříme do malého městečka Dudelange. Lovíme kešule. Mimo jedné jsou všechny v nano velikosti (nejmenší velikost co existuje), celkem jich máme pět. Obdivujeme krásu a čistotu tohoto malého knížectví. Nádherné baráčky, u nichž vždy stojí jedinečná poštovní schránka. Ne nadarmo je Lucembursko považováno za jednu ze zemí s nejvyšší životní úrovní v Evropě, ne-li na světě. Je to tu vidět.
     Čas ubíhá a my chvilku před jedenáctou večer překračujeme hranice s Belgií. Je už tma a my si tak vychutnáváme noční kouzlo města Anbange. Opět lovíme krabičky, které jsou většinou u církevně významných míst. Nejkrásnější a nejtajuplnější je uprostřed lesa, uložená u jeskyně ve skále, která je zasvěcena patronce zdejšího vyvěrajícího pramene. Místo mi tu nahání husí kůži. Dohořívající a vyhaslé svíčky se závoji ztuhlého vosku, růžence na kamenných destičkách se jmény zesnulých ležícími kam jen oko dohlédne podtrhují mytičnost tohoto místa. Brrrr!.

 

2. DEN

     Pokračujeme směrem na Paříž. Asi deset minut po půlnoci si dáváme pozdní kávu na belgicko-francouzských hranicích. Poté usedáme opět do auta a míříme k dnešnímu cíli. Vlaďka se Sárou už dávno spí a já se marně snažím mít otevřené oči a sledovat cestu. Opravdu marně, usínám.
     Po menších peripetiích s hledáním benzínky, 20ti minutovém kroužení na pařížském kruhovém objezdu, konečne dorážíme v pět ráno před pařížský kemp v Boloňském lesíku. Nařizujeme budíky a usínáme v sedačkách auta. Kemp se totiž otevírá až za pár hodin.
     Po rozednění projíždíme branou kempu, stavíme stan na dopředu zarezervovaném místě a chystáme se do ruchu velkoměsta.

 

PAŘÍŽ
     S velkou dávkou očekávání nastupujeme do autobusu směr centrum. Po chvíli přestupujeme na metro a s překvapením zjišťujeme, že není zas tak složité jako se z mapky nejprve zdá.
     Naší první zastávkou je Eiffelova věž. Při výstupu z metra a prvních pohledech se nám zdá nějaká malá. Toto smýšlení upadá do zapomnění ve chvíli, kdy se přiblížíme k tomuto železnému kolosu. Je neskutečně krásná. Jen nás udivuje její barva … je hnědá a ne šedozelená jako na obrázcích. Mám husí kůži. Po zakoupení předem rezervovaných vstupenek obcházíme nekonečnou frontu lidí čekajících na výtah. K vrcholu se vydáváme hezky po svých a vrháme se do nekonečných schodů. První patro nás vyvede těsně nad střechy okolních domů, vzrušení stoupá. Při výstupu do druhého patra obdivujeme železnou konstrukci a nechápeme jak je možné, že tohle všechno drží pohromadě. Výhled je ještě víc ohromující. Je krásné počasí. Teď už myslíme výtahem. Je to jediný možný způsob, jak sedostat do třetího patra. Naskýtá se nám velkolepý výhled na celou Paříž. (Ne není to možné, jen stěží si uvědomuji, že opravdu stojím na skoro samém vrcholu Eiffelovky.) Louver, čtvrť Le Defence, katedrála Sacré Cour, Invalidovna a vůbec vše je jak na dlani. (Ne stále tomu nevěřím.) Pořizuji nejméně milión fotek a kochám se každým pohledem dolů. Při sestupování si naposledy vychutnáváme neskutečné výhledy skrze konstrukci věže. Neuvěřitelný!
     Od věže pokračujeme na nábřeží. Lovíme první francouzskou krabičku na mostě přes řeku Seinu. Přicházíme k památníku „Plamene Svobody“, který se stal i jakýmsi pomníkem smrtelné nehody princezny Diany. Blízké zábradlí ohraničující výjezd z onoho tunelu je popsáno všelijakými vzkazy k její památce. Byl to opravdu silný okamžik.
     Vstupujeme do metra a naší další zastávkou je proslulý chrám Notre-Dame. Přecházíme přes ostrov, kde se nachází justiční palác a policejní prefektura, až na konec dojdeme přímo ke katedrále. S Vlaďkou obdivujeme nejen nádhernou stavbu, ale i velký počet pěkných francouzských policistů. Dáváme si tu menší oddychovou pauzu, po které pokračujeme dál pařížskými ulicemi.
     Docházíme k zadnímu traktu Louveru, procházíme branou a již z prvního nádvoří vidíme slavnou skleněnou pyramidu. Na mysl mi vyskakuje závěr filmu „Šifra mistra Leonarda“. Kdo ví, možná stojím na tom samém místě jako Tom Hanks. 😉 Při tom přemýšlím o existenci Svatého grálu. Nalézáme tu i další pařížské krabičky. Procházíme se přilehlým parkem, kde s úžasem obdivujeme neskutečné množství soch, jezírek a piknikujících Pařížanů. Na centrum je tu opravdový klid vybízející k posezení a dumání.
     Pomalu se blížíme k obelisku na Concordském náměstí, od kterého se lehce do kopečka táhne slavná třída Champs Ellysé s dominantou na svém druhém konci, Vítězným obloukem. Míjíme obchody s nejdražšími a nejvyhlášenějšími značkami. Autosalony v čtyřpatrových domech, se studiemi vozů budoucnosti a nejlepšími svými modely. Až konečně stojíme u místa, kde každoročně končí slavná Tour de France. Nedá mi to a odlupuji kůru z nejbližšího platanu a společně s listím vkládám do desek jako upomínku toho, že jsem tu byla. Mise splněna! S úsměvem na rtech si užívám ruch nejslavnější třídy a představuji si, jak kolem mě prosviští peloton.
     Od Vítězného oblouku přejíždíme metrem k pařížským katakombám. S lítostí jejich návštěvu vzdáváme. Fronta na vstup je tak dlouhá, že bychom tu mohli stát ještě zítra. Sedneme si do nejbližšího parčíku a domlouváme se kam dál.
     Nakonec směřujeme k Montmartskému hřbitovu. Je neskutečně rozlehlý. Jsou tu nové i starobylé hrobky namačkané jedna na druhou. Snažíme se najít tu Evitinu a Schopenovu, ale moc se nám to nedaří a tak jdeme požádat o pomoc místního hlídače. A ejhle, vyskytuje se problém. Radek si spletl hřbitovy a my jsme na tom nesprávném. No nevadí, alespoň jsme se tomu zasmáli. Nakonec přec jen narážíme na někoho slavného a to spisovatele Emila Zolu. Od hřbitova vyrážíme do nejvykřičenější čtvrti Paříže. Nebylo by to ono, kdybychom si neodváželi fotku se slavným červeným větrným mlýnem na střeše kabaretu Moulin Rouge.
     Naší poslední zastávkou je katedrála Sacré Cour. Vyjíždíme k ní elektrobusem. Padá mi brada nad dokonalostí této stavby. Pomalým krokem jí obcházíme, sledujeme při tom zdejší pouliční umělce. Wau … jsme u hlavního vstupu. Za zády máme tuto okouzlující budovou a přede mnou se rozprostírá další z neskutečně nádherných výhledů na město. Všude pode mnou na schodech sedí lidé, kteří si tento pohled snaží, stejně jako já, co nejvíce vychutnat. Krásné pocity ve mně ohromně umocňuje sympatický černoch hrající na kytaru a zpívající ty nejlepší rockové balady. Vydržela bych tu sedět hodiny. Tohle je ta typická a romantická Paříž, jakou jsem si vždy představovala a o jaké si přečtete ve všech brožurách a průvodcích. Trochu si zastesknu a zasním se.
     Bohužel nás zítra čeká náročná cesta a tak je na čase vrátit se zpátky do kempu a před zítřkem si pořádně odpočinout. I přesto jsem stejně ještě do noci seděla před stanem a vstřebávala dnešní atmosféru. Při usínání jsem si přemítala celý dnešní den a sama sebe ujišťovala, že to nebyl sen. Dobrou noc, Paříži!

 

3. DEN

     Je pár minut po šesté ranní a my už jsme přes hodinu vzhůru. Proběhla ranní očista, snídaně, skládání věcí zpět do auta a my vyrážíme na další etapu naší cesty. Posledních pár pohledů na Paříž a už nám tahle nádherná metropole mizí za zády.
     První dnešní zastávkou je zámek Chambord. Je největším zámkem postaveným Ludvíkem XIV. a jeden ze čtrnácti na Loiře. Z jeho věžiček a vůbec celkového dojmu přechází zrak. Je nádherný. Radek si připadá stále jako ve filmu a musí si sáhnout na zeď, aby uvěřil, že je to realita. Po té co si projdeme okolí zámku, pokračujeme dál směrem na jih. Míjíme a já si vynucuji fotografování zámku Blois, Chinon a Chonenceau. U posledního zmiňovaného děláme pauzu na kávu, která přichází všem vhod.
     Pokračuji v řízení. Cesta nám rychle ubíhá a dokonce jsme i napřed časového plánu. Můžeme si proto dovolit delší přestávku před Bordeaux, kde obědváme a opět vychutnáváme kávu.
     Po 700 ujetých kilometrech jsme dorazili k dalšímu zajímavému místečku, Dune de Pilat. Největší přírodní písečná duna v Evropě. Když člověk přijde k jejímu úpatí, nevěřím svým očím. Z borového háje se k obloze zdvihá asi 45 metrů vysoká halda zlatavého písku. Cestu vzhůru volíme mimo pomocné schody, které vedou na vrchol. Je to sice náročnější, ale o to více si to užíváme. V půlce už lituji. Co krok, to sesunutí třičtvrtě kroku zpět. Přijdeme si jako uprostřed Sahary. Po zdolání vrcholu se mi rozprostře ohromující výhled na bouřící Atlantik. Nádhera! Pořizuji pár desítek fotek, dýchám svěží mořský vzduch a kochám se pohledem. Začínáme se pomalu vracet. Nebyla bych to ale já, aby mě nenapadlo něco extra. Z vrcholku duny sbíhám přímočaře dolů rychlostí blesku. Vše je v naprostém pořádku dokud nezačnu brzdit. Nohy se mi najednou začínají do písku bořit víc a víc a najednou … Plesk! Písek mám naprosto všude, a nejspíš ho ze sebe budu sypat ještě za týden. Jsem od písku i lehce odřená, ale to nevadí. Alespoň můžu říct, že jsem si zasurfovala na písečné duně pomocí vlastního těla. 🙂
     Opět sedáme do auta a míříme k cíli dnešního dne, k útesům u San Sebastianu. Řídí Radek a já si na zadním sedadle dávám, jak vtipně poznamenala Sára, „Teplouše“. Myslí se tím samozřejmě odporně teplé pivo. Co na plat, žízeň je žízeň a chuť je chuť.
     Ani ne za 2 hodinky si užíváme okružní jízdu španělským San Sebastiánem. Krásné městečko. Proti divokému oceánu jej chrání dva útesy, od kterých se začínají zdvihat Pyreneje.
      Těsně před západem sluníčka zastavujeme a stavíme stany u útesů kousek od Mutriku. Krásnější místo jsem snad nikdy neviděla. Chci aby mě tu zbytek posádky zapomněl. Vysoké zelené hory, na nichž se pasou ovečky a kravičky, zdvihající se od rozbouřeného Biskajského zálivu tříštícího se o skály. Neskutečné! Pořizuji nejméně milión fotek neuvěřitelně okouzlujících pobřežních útesů. Z toho tranzu mě vytrhává až to, že už se musíme jít utábořit a navečeřet. Stany postaveny, véča spořádána a všichni jdou do hajan. Já si ale musím toto místo ještě vychutnat. Noční sezení venku před stanem o samotě, dokonalost sama. Je to neuvěřitelné. Popíjím pivo, poslouchám zvony kolem se pasoucích krav, dýchám přímořský vzduch a v dálce slyším vlny tříštící se o pobřeží, čisté nebe a miliarda hvězd. Ani se mi nechce jít spát, ale vím, že před zítřejší cestou musím. Dokonalejší místo na načerpání energie by člověk snad jen těžko hledal.

 

4. DEN

     V 6:00 vyrážíme na jeden z nejdelších přejezdů. Bude to náročné, minimum zastávek a sluníčko začíná hnedky od rána pořádě pálit. Tedy alespoň za okýnkem auta. Bylo strašně krásný pozorovat se měnící se ráz okolní krajiny. Počínaje zelenými vrcholky přímořských kopečků, přes holá skaliska čnící do neskutečné výšky a lány obilných a slunečnicových polí, až po borové háje.
     Myslela jsem si, že kvůli celodennímu přesunu mě nic nepřekvapí a nenadchne, ale to jsem se krutě mýlila. Po luxusní svačině v podobě vaječně tortily v Salamance, jsme sjeli k portugalskému pobřeží Atlantiku a zamířili jsme na jednu menší plážičku. Byla obehnána vápencovými útesy, které jak cukrové homole čněly nad oceán, obrovské vlny tříštící se o ně a zaplavující jemný bílý písek pláže. Dokonalost a výjimečnost tohoto místa dokreslovala velká jeskyně vyhloubená v jednom z útesů. Poprvé jsem se koupala a mohla si nechat podrážet nohy ledovou vodou oceánu. Byl to nádherný zážitek.
     Při přesunu k dnešní další zastávce Radek v zrcátku zjišťuje, že právě přichází o plavky, které zapomněl na střeše auta. Po pár kilometrech vystupujeme z auta mysu Cabo de Roca. Sen všech fotografů. Opět vápencové homole cukru, nad kterými se tyčil černobílý maják. Obrázek jak z kalendáře. Zapadající sluníčko a narůžovělá obloha byla dokonalou oponou pro odlov jedné z nejzápadnějších keší kontinentální Evropy. Opakuji se, ale v životě jsem neviděla krásnější místo. Vydržela bych tu existovat na věky a to i přes silný vítr přicházející od Atlantiku.
      Po západu sluníčka, jsme se přesunuli do lisabonského kempu, kde jsme si společně s Vlaďkou a Radkem vychutnali reggae koncert zdejší kapely. Poprvé nemusíme druhý den brzo vstávat a tak se snažíme před usnutím vstřebat dosud prožité krásy u sklenice oroseného piva.

 

5. DEN

     Po probuzení, klidné snídani a kafíčku vyrážíme na cestu poprvé za světla. Naším cílem je MegaEvent „GeoCoinFest 2012 Portugal“, kvůli kterému celá tato trasa vznikla. Ještě před začátkem jsme stihli odlovit i pár krabiček. Pořadatel Paul byl z naší návštěvy velmi nadšen. Byli jsme tu totiž jediní Češi a jediní z takové dálky. Potkali jsem se tu se spoustou milých lidiček nejen z Portugalska a Španělska, ale také s pár lidmi přímo z amerického Groundspeaku. Proběhla tu velká výměna TB a GC. Mohla jsem si prohlédnout neskutečné množství geocoinů a také si i jeden na památku koupila. Po megaeventu jsme vyrazili na lov zdejších krabiček po okolí Benfici a univerzitní čtvrti. Chvilku po poledni se loučíme a vyrážíme obhlédnout okolí Lisabonu.
     Volba padla na Sintru a její neskutečně zajímavou zahradu, kde se kloubí keltsko-iberská a maurská architektura. Všemožná zákoutí s lavičkami, vyvěrající prameny, jeskyně a hrádky s věžičkami, ze kterých byl úžasný pohled na zdejší zámek, čnící na kopci Castello de la Peňa. Oáza klidu. Stala se nám tu úsměvná záležitost. Při procházení podzemní chodbou, kde byla naprostá tma, jsem vyprávěla jeden sprostý vtip. Asi ho znáte … byl to ten jak se potká h***o s p****í. 😛 Radek poznamenal, že můžu být ráda, že nám tu nikdo nerozumí. Najednou se však ze tmy ozvalo: „Jak kdo!“. Následoval výbuch smíchu, rozprava s tímto prvním Čechem, kterého jsme tu slyšeli a kterého doufám nikdy na světle nepoznáme. Druhou, úsměvnou situaci jsme zažili při platbě vstupného. Paní u pokladny mě v mých 25ti letech zařadila do kategorie dětí od 6 ti do 14 let a tak jsme dostali slevu na rodinné vstupné. Mě to každopádně potěšilo a hlavně jsem ušetřila 9 euro na vstupu. 
     Nyní se opět přesunujeme zpět do Lisabonu a vrháme se na prohlídku tohoto města.

 

LISABON
     Ne nadarmo se tomuto městu říká „Bílá perla na modré řece“. U kempu nastupujeme do autobusu, který nás odváží do centra. Naší první zastávkou byl klášter sv. Jeronýma. Krásná a neskutečně táhlá stavba z bílého kamene snad s milióny pidivěžičkami, které byly přilepeny k chrámové lodi i k velké zvonici. Od tohoto kláštera jsme se parkem s obří fontánou přesunuli k deltě řeky Tejo k památníku objevitelů. Na obrázcích vypadá jako malý, ale je ohromný. Sochy portugalských mořeplavců a objevitelů v čele s Jindřichem Mořeplavcem, jež jsou na něm vyobrazeny, jsou také obřích rozměrů. Památník zářil do okolí sněhově bílou barvou, jež krásně kontrastovala s tmavě modrou hladinou Teja a azurovou oblohou. Pokračujeme dál po proudu řeky. Při ohlédnutí se, se naskýtá naprosto úchvatný pohled na památník a řeku. Z protějšího břehu na nás shlíží plastika obřího Ježíše Krista. Velmi podobná té v Riu de Janeru. Dokonalost tohoto pohledu podtrhuje rudý visutý most Vasca de Gamy spojující oba břehy. Nádhera!
     Za neustálého ohlížení jsme okolo majáku a přístavu došli až k symbolu Lisabonu „Torre de Belém“ čili k Belémské věži. Ta čněla z vody a nechala své zdi omývat vlnami od obrovských výletních i nákladních lodí mířících vstříc Atlantiku. Věž i bývalá vojenská pevnost, která stála vedle ní, měli opět typickou bílou barvu.
     Od věže míříme tradiční žlutou tramvají na největší portugalské náměstí Praca de Comércio. Ze severní strany je uzavřeno obrovskou vstupní branou, která je vstupem do centra starého Lisabonu. Východní a západní strany jsou osázeny nádhernými palácovými domy a jižní stranu ukončuje nábřeží u řeky Tejo. Uprostřed náměstí je ohromná socha krále Josefa I. sedícího na koni a mající po bocích slony. Trochu mi to připomíná našeho sv. Václava v Praze. A opět vše v bílé barvě.
     Z náměstí se pomalu vracíme uzounkými uličkami starého města zpět k autobusu, který nás má zavézt do kempu. Při procházení kolem malých kafetérií a taveren neodoláme vůni a usedáme ke stolu s výhledem na Elevador de Santa Justa. Historický výtah z roku 1902 od architekta R. M. di Ponarda, Eiffelova žáka. Objednáváme si večeři. Sára kuřecí řízek s hranolky, Vlaďka grilovaný vepřový steak s houbovým přelivem a hranolky, Radek grilovaného platýze se zeleninou a já lososa s grilovanou zeleninou. Chuťově dokonalá bašta. Na tohle jsem se opravdu těšila.
     S plnými žaludky jsme dorazili do kempu a šli jsme ještě na chvíli posedět a popít pár piv před spaním. Byl to další nádherný den se skvělými lidmi a zážitky.

 

6. DEN

     Vstáváme ve 3 hodiny ráno portugalského času. Probíhá rychlá snídaně a balení, skáčeme do auta a tradá směr Gibraltar.
     První etapu většina z nás dospává. Kolem poledního, už našeho času, stavíme na kávu a dáváme si oddechovou pauzu. Míříme na Andaluské pobřeží Costa de Sol. Vítr sice fouká o sto šest, ale i tak je neskutečné horko. Jsme na pobřeží. Zlaté písčité pláže se táhnou nekonečně daleko na obě strany. Pobřeží je poseto miliardami mušlí všemožných tvarů. Tohle vidím poprvé v životě. Jdeme se smočit do příjemně chladných a osvěžujících vln Atlantiku. Chvíli se sluníme a čerpáme sílu na další cestu přes zeleninové a ovocné andaluské plantáže.
     Další naší dnešní zastávkou je nejjižnější bod Evropy, Punta de Tarifa, kde nesmíme vynechat ani nejjižněji položenou evropskou kešku. Je odtud vidět na skalnaté pobřeží Afrického kontinentu až do Maroka. Je neskutečně úžasným zážitkem stát na molu spojujícím pevninu s dosud fungující vojenskou základnou, které je na jedné straně označeno cedulí Atlantico a na druhé Mediteranero. Rozdíl, že se jedná o odlišné vody, je patrný už na pouhý pohled. Středozemní moře má světle modrou barvu, kdežto Atlantik je tmavě modrý. A na dotyk je patrný rozdíl. Středozemní moře je teplounké, Atlantik pořádně studený. Nedokážu pochopit, jak je to možné, když se tu jejich vody mísí. Při podhledu do vnitrozemí máme úchvatný výhled na zvedající se hory přímo od pobřeží. Jejich vrcholky byly obsypány snad tisíci větrnými elektrárnami, jejichž vrtule se točili jak o závod.
     Po odlovu několika dalších krabiček jsme naskákali opět do auta a vyrazili dál. Už z dálky jsme viděli Gibraltar. Na toto malé britské územíčko byl nádherný pohled. Ještě na španělském území jsme zastavili pár kolemjdoucích s prosbou, aby nám pořídili společnou fotku. Jaká to náhoda, že jsme oslovili právě Čechy. 🙂 Hned poté jsme se vyrazili na Gibraltarské území. Projeli jsme uzounkými uličkami mezi domky natěsnanými na sebe, okolo vodopádu a tunýlky až na samý cíp Gibraltaru, kde stála sněhově bílá mešita. Opět krásný výhled na Afriku, která se zdála být blízko. Jen co by kamenem dohodil. Počasí nám opravdu přeje. Lovíme první gibraltarskou krabičku. Další stát zabarvený. Necháváme tady i TéBéčko z Čech. Chtěli bychom se podívat i na vrchol hory, k jediným volně žijícím opicím v Evropě. Bohužel jsme přijeli pozdě a lanovka na vrchol už nejela (jinak se na vrchol dostat nedá). Vyrazili jsme tedy opět na cestu. Přejíždíme zpět na území Španělska přes letištní runway, kde jsou semafory, které dávají přednost odlétajícím a přistávajícím letadlům na Gibraltarském území.
     Místo, které jsme pro dnešní spánek vybrali, bylo po tom baskickém nejkrásnější. Pohled na neskutečně vysoké štíty pohoří Sierry Nevady, které zapadající slunce halilo do všemožných odstínů červené a které následně ozářil svit měsíce v úplňku. Opět jedno dokonalé místo. V dálce byli slyšet pastevečtí psi a sem tam se ozvala nějaká ta ovečka. Krásná atmosféra k rozjímání a usínání.

 

7. DEN

     Ráno vstáváme opět brzy a přichází již rutinní balení stanů, ohřev vody na kávu a vychutnávání si snídaně. Nasedáme do auta. Za dnešek máme urazit něco kolem 800 kilometrů, proto se vždy po třetině střídáme v řízení. První Radek, pak Vlaďka a nakonec já. Okolní krajina se během jízdy opět razantně mění. Od Alicante až k Valencii se začínají táhnout nekonečné plantáže citrusových stromků.
     Průjezd Valencií až do centra byl vcelku nářez. Všichni měli všude a přede všemi přednost. Sedmi proudá silnice v obou směrech nebyla nic proti osmiproudému kruháku, kde platilo právo silnějšího a drzejšího. Naštěstí jsme dojeli bez úhony až k parkovišti, kde najít volné místo byl pořádný oříšek.

 

VALENCIE
     Po zaparkování míříme přes most Květin rovnou pro první kešku, která je ukrytá na nejstarším mostě Valencie, Ponte de la Mar. Krabičku máme po chvilce hledání zalogovanou a vyschlým korytem řeky, ve kterém se teď rozprostírá park s relaxačními zónami, dětskými, sportovními a posilovacími hřišti, se pomalu přesouváme k Torres de Serrano. Je to monumentální brána s dvěma věžemi, která je jediným pozůstatkem starého opevnění města. I přesto, že jsem tu již jednou byla, překvapuje mě její mohutnost. Hned za branou je pro mě již známý Tapas Bar. Přibržďujeme zde a zasedáme ke stolu a vybíráme si dobrůtky k pozdnímu obědu. Objednáváme „caňo“ čili točené pivo. Já s Radkem jsme si dali grilovanou sépii s brambory agli al oli. Vlaďka si dává valencijský salát s tuňákem a kroketami. Sára dává přednost před místními specialitami svojí müsli tyčince. Byl to další chuťový orgasmus pro naše jazýčky.
     Po vydatném obědě pokračujeme dál na náměstí s Neptunovou fontánou a obdivujeme katedrálu sv. Michaela. Nabrané kalorie spalujeme při výstupu na zvonici. Schody nám dávají pěkně zabrat, ale ten výhled na úplně celou Valencii jako na dlani, za to opravdu stojí. Bylo mi úplně jedno, že jsem věděla, co nás čeká a že jsem tento výhled již jednou zažila. Tu krásu a pohodu jsem si užívala jako bych tu byla poprvé.
Od zvonice jsme se šli podívat na městskou tržnici, kde bohužel již prodejci začali své zboží sklízet před odpolední siestou. I tak se nám podařilo koupit čerstvé pomeranče, fíky a broskve.
     Po nákupech jsme prošli přes Parlamentní náměstí, propletli se uličkami a parčíky a došli ke čtvrti umění a vědy, Ciutat de les Arts i les Ciéncies. Opět mě ohromili zdejší stavby, které jsou prostě dokonalé a úžasně kontrastují se starobylou architekturou okolí. Tentokrát se mi naskytl i trochu jiný pohled na La Hemisféric, připomínající mozkové hemysféry. Ta měla dnes zdvižené postranní skleněné stěny a byla trošku jiná než posledně. Bazénky s azurově modrou vodou stále umocňují atmosféru tohoto místa. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi budou líbit futuristické stavby, jako jsou tyto. Jsem ráda, že jsem tento kontrast, starého a nového, mohla zažít znovu.
     Po nabažení se pohledy na toto krásné architektonické dílo, jsme vyrazili ještě najít pár keší a dokoupit zásoby jídla a pití. Poté jsme zamířili k místu dnešního noclehu, které bylo přímo na pobřeží. I na stany dopadala mořská voda, která se tříštila o vlnolam. Před spaním jsme si s Vlaďkou dali zdejší svěží růžové vínko a já si jako vždy nějakou tu chvíli užívala samoty před stanem. Za zvuků příboje se usíná snad nejlépe.

 

8. DEN

     Probuzení bylo nádherné. Vycházející sluníčko nad nekončícím Středozemním mořem bylo opravdu romantické. Snídani jsme si tentokráte dali až na odpočívadle nedaleko jeskyní Santo Josep, které byli vzdálené asi 40 kilometrů od místa našeho noclehu. Ještě před vstupem jsme si šli odlovit jednu Earthku a zařadili se do fronty na vstupenky.
     Lístky už tedy máme a tak můžeme opustit jednu frontu a jít si stoupnout do druhé, která směřuje do útrob hor. Měli jsme štěstí, protože jsme se dostali do první skupinky, co vpustili dovnitř. Prošli jsme úzkým tunýlkem a poté zastavili na menším prostranství, kde si nás místní převozníci rozdělili do lodiček. Na jednu takovou loďku se vešlo 12 lidí. Často jsme museli sklánět hlavu, abychom se neuhodili o nízké stropy či vyčnívající krápníky. Celá plavba byla pohádkově krásná. Nasvícená zákoutí jeskynního systému, všemožné stíny připomínající opravdu ledaco a z hladiny podzemní říčky odrážející se odlesky modré a zelené barvy. Člověk si jen těžko dokáže uvědomit, co příroda všechno dokáže. Po 30 minutách nás převozník vysadil na břehu a my si mohli projít další část jeskyní. Následně jsme opět nasedli do lodiček a jiným traktem jsme proplouvali neuvěřitelně rozlehlá prostranství a dómy. Těsně před koncem jsme se museli znovu hodně hrbit, protože prostoru mezi hladinou a stropem značně ubylo.
     Dnes jsme najeli pouze 239 kilometrů, byl to pro všechny takový oddychový den. Jeho zbytek jsme strávili ve vlnách moře u Peňiscoli. Bylo velmi příjemné se, přesně v půlce naší výpravy, osvěžit ve slané vodě a při slunění se kochat výhledem na poloostrov s templářským hradem. Konečně chytáme i trochu bronzu. Volno jsme využili k procházce po pobřežní promenádě, kde jsme obdivovali překrásné sochy z písku, které tu tvořili mladí umělci. Je neuvěřitelné kolik detailů lze do písku vtisknout.
     No a na závěr opět stavění stanů, večeře, pivo a dopisování deníku. Dnes spíme kousek od zemljamky. Mě to tedy spíše přijde jako hrobka či nějaké obřadní místo, ale co …alespoň je to parádní atmosféra k usínání.

 

9. DEN

     Dnes jsme si mohli trošku přispat a mohli vstávat „až“ v pět hodin. Pro nás opravdu velký luxus. Po snídani jsme vyrazili k Barceloně. S řízením jsem dnes začala já, Radek mě vystřídal asi po dvou hodinách a dojel až do Barcy.

 

BARCELONA
     Auto parkujeme v podzemních garážích téměř v centru. Jdeme na metro a vezeme se směr Sagrada Familie. U té jsem již několikrát stála a ani tentokrát z ní nedokážu spustit oči. Překvapuje mě, kolik toho, za ty tři roky, stihli dostavět (pravidelně se sem každé tři roky vracím a okukuji co je nového). Už se pomalu začíná rýsovat i postranní lodě chrámu. Dnes si ji prohlížím důkladněji a v duchu polemizuji o tom, zda by na knížce Gaudího klíč, mohlo něco být. Od chvíle, kdy jsem ji četla, pohlížím na Gaudího a celou Barcelonu trošku jiným okem. 😛 Po procházce okolo chrámu musíme bohužel toto nádherné a okouzlující místo opustit. Teď už vím, že i když tu budu stát klidně po sté, vždy budu mít ten neuvěřitelný pocit z dokonalosti a monumentálnosti tohoto díla, jako bych tu stála poprvé. Vždy tu objevím něco, čeho jsem si dříve nevšimla.
      Dalším cílem byla třída Passing de Gracie, kde se nachází další dva Gaudího skvosty. Casa Millá a Casa Batló. Casa Millá je stavba, na které nelze najít jediný pravý úhel. Trošku připomíná rozbouřené moře. Casa Batló na mě působí trochu tajemně. Podpěrné sloupy a příčky v oknech a na balkonech jsou podobné lidským kostem. U každého jsme strávili nějaký čas a já se konečně mohla pokochat jejich detaily. Je to nádherné! Gaudího styl mi přirostl k srdci. Dle mého názoru to byl nejlepší a nejdokonalejší architekt všech dob.
     Z třídy Grácia odcházíme opět do metra. V jedné třetině se od nás Sára s Vlaďkou oddělují, aby mohli navštívit barcelonské mořské aquarium. Já s Radkem pokračujeme dál až k jedné kešce, která i přes to, že byla ušmudlanou microvkou, se mi do smrti vryla do paměti a mám z ní obrovskou radost. Krabička se totiž vztahovala k Nou Campu a FC Barceloně. Jak dokáže mikrovka schovaná v telefonní budce udělat takovou radost. Byla jsem ráda i za to, že jsem jí sama objevila. Třešinkou na dortu bylo moje razítko na prvním místě v čistém logbooku. Takové pomyslné FTF. 🙂
     Nu a teď přichází na řadu splnění mého snu. Návštěva Camp Nou. Při vstupu do areálu si připadám jak malé dítě, které dostalo svou vysněnou hračku a má z ní děsnou radost. Na obvodu stadionu obdivuji erby fanklubů ze všech možných koutů světa. Konečně se dostáváme ke kase a kupujeme vstupenky na prohlídku. Když pak ten svůj držím v ruce, rozbuší se mi srdíčko neskutečnou rychlostí. Můžeme vstoupit. Při přecházení spojovacího můstku to ve mně vře. V potemnělém osvětlení září vitríny s dresy a kopačkami těch nejslavnějších hráčů historie klubu. Stěny jsou zaplněny všemi vyhranými poháry La Ligy a Copa del Rey a dalších turnajů. Uprostřed jsou ušaté poháry z doposud vyhraných finále ligy mistrů. Nádhera! Fotbalovou historii klubu tu doplňují trofeje z ostatních sportů, jež se FCB zúčastňuje. Od basketu, přes volejbal až po hokej. Z té nádhery mi přechází zrak. Jdu dál a tep se mi opět zrychluje. Vstupujeme na tribunu. Připadám si jako ve snu. Uprostřed naprosto dokonale střižená zeleňoučká travička, od které se vzhůru k nebesům zvedá nekonečné hlediště se sedačkami pro 95 tisíc lidí. Na protější tribuně je z různě barevných sedadel vytvořeno nesmrtelné heslo „Més qou un club“ (Víc než jen klub). Chvíli sedím na jedné z tisíců sedaček a užívám si atmosféru. Čas kvapí a my musíme pokračovat dál. Přesouváme se do útrob stadionu a vcházíme do V.I.P. prostor. Míjíme bar s dokonalou pípou vytvořenou přímo pro Barcu, procházíme šatny hostí s masážním lehátkem, vířivkou a sprchami. Procházíme okolo míst, kde se pořádají tiskové konference a rozhovory s hráči. Když si představím, kdo tu za hvězdné hráče přede mnou byli. Neskutečné! Z útrob stadionu vycházíme těsně u hřiště. Stačilo by jen překročit pásku a stála bych uprostřed této arény. Následně vyjíždíme výtahem do nejvyšších pater stadionu, kde jsou komentátorské lóže. Sedám si na jednu ze sedaček a při pohledu z té výšky dolů na trávník si představuji, jaké by to bylo sledovat odsud zápas. Z chvilky se stává hodina a můj čas na tomto místě se chýlí ke konci. Před odchodem ze svatyně ještě navštívím Megastore (klubový obchod) a mám co dělat, abych se udržela a nevykoupila bych ho. Odjíždíme a já mám neuvěřitelný rohlík na puse.
     Od Nou Campu míříme k přístavu k pomníku Kryštofa Kolumba, kde se opět setkáváme s holkama. Jejich nadšení je nulové oproti našemu. Procházíme se po La Rambla, obdivujeme živé sochy, odbočujeme do Gotické čtvrti, procházíme se úzkými uličkami i rozlehlými náměstími. Až nás hlad opět zavede zpět na La Ramblu do městské tržnice, Mercat de la Bowueria, kde s jiskřičkami v očích pozoruji tu pestrou nabídku produktů. Nakonec neodolám a dávám si čerstvý ovocný džus z kokosu a opuncie a tortillu se zeleninovo-masovou směsí v kysané omáčce.
     Po naplnění bříšek zamíříme přes náměstí Placa de Catalunya zpět k autu. Já si jen přeju, abych tu nebyla naposledy.

 

9. DEN (pokračování)

     Po krásném dni v Barceleně jedeme na místo dnešního noclehu. První zádrhel nastává, když zjišťujeme, že předem vyhlídnuté místo se nachází v areálu vojenské základny. No nic musíme najít jiné. Jedno příhodné nalézáme hned vedle potůčku. Bohužel nás někdo z místních musel vidět a nahlásit, protože 15 minut po našem příjezdu dorazila i národní garda. Vyptávala se nás, co tu hodláme dělat. Za příslibu nerozdělávání ohně a menší lži, že si zde pouze chceme před cestou vysušit věci v ústraní, nás po chvíli opouští. My se raději vydáme hledat opět jiné místo. Při odjezdu zjišťujme, že jsme omylem zajeli přímo do přírodní rezervace, proto chápeme to „udání“. Třetí místo nalézáme během chvilky. Je opravdu luxusní, na břehu řeky přímo pod osvětleným Monserratem. Nádhera a ta romantika. Tentokrát to vypadá, že nás tu nebude nikdo rušit. Usínám s myšlenkami na dnešní dokonalý den.

 

10. DEN

     Není nic krásnějšího než hned po snídani vyjet do hor k již zmiňovanému klášteru Monserrat, který je usazen do skály a do dnes je obýván mnichy. Je krásné si prohlížet jeho i okolní krajinu za ranního rozbřesku a bez lidí. Úžasný zážitek. Po odlovení Earthky míříme dál.
     Z údolí začínáme stoupat do vrcholku Pyrenejí. Bylo by to úžasné je zdolat na kole jako při Vueltě. Hory jsou nádherné, na holé vrcholky navazují borovicové lesy a pastviny. I zdejší architektura je něčím zvláštní. Skoro všechny domy tu jsou stavěné z bílého kamene.
     Po malé kafovací pauze v malebné horské restauraci vjíždíme do obrovského údolí a tím překračujeme i hranici s Andorou. Malinké knížectví s překrásnou krajinou a přírodou. Většina městeček, včetně hlavního, leží na dně tohoto údolí. Uličky jsou neskutečně čisté. Vyjima několika budov jsou všechny architektonicky podobné a vytváří naprostou harmonii s okolím. Domy jsou tu z černého kamene podobného břidlici. Vyjíždíme i na několik vyhlídek a kocháme se pohledy na tuto malou zemičku. Cestou projíždíme klikaté silničky, míjíme horské říčky, vodopády a lanovky, které vedou na vrcholky okolních hor. Zajímalo by mě, jaké to tu musí být v zimě a jak vypadá zasněžená spíše středomořská krajina.
     Dnešní cesta je ještě dlouhá a tak se hned po přejezdu do Francie snažíme dostat na dálnici. Venku je děsné horko. Sluníčko se s chutí opírá do auta a tak není divu, že se teploměr vyšplhal až 39°C. Stavíme na odpočívadle, kde je opravdu luxusní výhled na středověký hrad Carccassone. Je monumentální. Po hodině další jízdy nás poprvé za celou dobu zabrzdí kolona, která se vůbec nechce hnout. V protisměru tedy zajíždíme na odpočívadlo, kde v klimatizované restauraci čekáme, až se kolona rozjede. Trvá to dlouhé dvě hodiny. Posléze zjišťujeme, že za mýtnými branami leží převrácený kamion s benzínem a jsou okolo něj čtyři norné stěny. Toto zpoždění zapříčinilo, že před Marseillí musíme sjet a hledat místo k přespání.
     Projíždíme po polní cestě okolo hospodářské usedlosti až na její konec, kde schováváme auto za rákos. Stavíme stany a připravujeme si ležení, ohříváme kávu a večeři. Najednou začínáme zjišťovat nemilé překvapení. Budeme spát hned vedle rýžového pole, z jehož mokřin se právě probouzí neskutečné roje komárů. I já jsem nakonec nucena díky jejich protivnému bzučení a dotírání a zjevné neúčinnosti repelentu zkrátit noční vysedávání před stanem a prchám se zachumlat do bezpečí spacáku. Nasazuji MP3, přehlušuji otravné bručení a usínám.

 

11. DEN

     Ráno probíhá bleskurychlé balení, házíme věci a stany snad ještě s tyčkami do kufru auta a úprkem míříme s otevřenými okýnky pryč, co nejdále od rýžových polí. Komáři by nás s chutí vysáli. Okénky vypuzujeme ven zbylé komáry, kteří mají to štěstí, že se nestali krvavým flekem na vnitřním tapecírungu auta. Stavíme na první benzince u dálnice a ohříváme si ranní kávu, snídáme a přerovnáváme věci v autě a počítáme štípance. Po sklizení, ještě za tmy vyrážíme do Saint Tropéz.
     První zastávkou na Azurovém pobřeží je četnická stanice, kde se natáčely slavné filmy s Luisem de Funesem. Snažíme se najít krabičku, ale díky spícím bezdomovcům v okolí musíme odlov vzdát. Dále pokračujeme přístavem s luxusními jachtičkami i obrovitánskými několikapatrovými jachtami, které vypadaly jako královské paláce. Pobřeží lemovala nádherná promenáda s neskutečnými bouráky. Tohle malé městečko opouštíme se zraky upřenými na hladinu moře, ve které se blyští stoupající slunce.
     Po chvilce překračujeme hranice knížectví Monaca. Malý státeček překypující drahotou a luxusem. Obrovské paláce, přepychová auta, nejdražší obchody, přístav s nejmodernějšími loděmi a všudypřítomné červenobíle pruhy v zatáčkách připomínající Grand Prix Monte Carlo ze seriálu F1. V každé z těchto šikan stojí bronzová socha jednoho ze slavných jezdců F1 z historie. Po příjemné procházce městem, odlovení pár tématických keší opět nasedáme do auta a razíme směr Itálie.
     Z dálnice sjíždíme u městečka Ventimiglia a jen co zaparkujeme, štrádujeme si to na pláž, kde trávíme zbytek dne. Moře má tu pravou teplotu na schlazení se v úmorném vedru. Bylo to neskutečné uvolnění a velmi příjemný relax na sluníčku.
     Z pláže si jdeme koupit večeři a pivo a vydáváme se hledat místečko pro dnešní nocleh. Nalézáme jej v kopcích nad pobřežím v olivovém háji. Po denní dávce piva a dopisování deníku usínám za zvuku cikád plná očekávání z dalšího dne.

 

12. DEN

     Ráno vyrážíme okolo čtvrté a přejíždíme Itálii. V okolí Milána odlovujeme jednu krabičku, abychom zabarvili i mapu. Za svítání překračujeme Švýcarské hranice a užíváme si nádherných scenérií prosakujících paprsků sluníčka mezi horskými štíty Alp. Tomu se říká typická alpská příroda. Stavíme v jednom ze zdejších městeček nedaleko Thusis a vyrážíme na lov místních devíti kešek, které se nám daří v klidu logovat. Já při tom pořizuji nesčetně fotek. Je tu nádherně. Řeky a jezírka tu mají krásnou azurovou barvu. Člověk si přijde jako v pohádce. Určitě se sem budu muset ještě někdy podívat. Povinností je tu koupit si čokoládu a sýr.
     Po Švýcarsku následuje návštěva dalšího tentokráte posledního knížectví Lichtenštejnska. Míjíme krásný hrad čnící nad Vadůzem a stavíme se v městečku Schaan s dalším zajímavým hrádkem a spoustou kostelíků. Jde se kešovat, vše jde jak po másle. Obdivujeme ohromnou planinu, na které se celé Lichtenštejnsko rozprostírá. Jeho hranicemi jsou úbočí kolmo se zdvihajících alpských štítů. Další úžasná zemička Evropy.
     Cesta by nemohla být úplná, kdybychom neodlovili alespoň pár keší v Rakousku. Podstupujeme hraniční kontrolu, která nás drobet zarazí svou důkladností. V příhraničním městečku Feldkirch logujeme krabičku nezvyklých rozměrů, tedy alespoň na naší cestě, a to regullar u typicky alpského kostelíku. Skály za městem mi hodně připomínají pískovcovou hradbu v Tisé na Severu Čech.
     Naším dnešním cílem je německý zámek Neuschwainstein, který byl k naší velké smůle obestavěn hradbou šedivě potaženého lešení. Nu přeci nám nemohlo vše vyjít na 100%. Vyfotili jsme si alespoň zdejší zámeček a dali si v místní restauraci skvělou velkou kávu a domácí štrůdl se švestkovým koláčem a šlehačkou. Já i tak neodolala a musela se vyfotit i s lešením v horách. 
     Vyrážíme hledat tábořiště do lesů nedaleko rakouských hranic. Náhradou za zámek nám byly výhledy na zvedající se Alpy, horu Zugspitze, zelené horské pastviny i pasoucí se kravičky, ovečky a koně. Prostě nádhera. Typické baráčky obsypané v každém okně pestrobarevnými květinami a k nebi čnící kostelíky nám zpříjemňovali cestu k místu noclehu. Vzhledem k horským podmínkám a vlhkému lesu, je to naše první noc, kdy budeme opravdu usínat zachumlaní ve spacácích. Mě se ale jako vždy spát nechce, obzvlášť když vím, že toto je poslední noc na téhle neskutečné cestě Evropou. Dávám si poslední pivko, píšu poznámky do deníku a pak si jdu, do tepla spacáku, přemítat veškeré zážitky. Přece jen zítra máme ještě jeden den a při cestě bude ještě pár zajímavých míst k vidění.

 

13. DEN

     Vstáváme v šest ráno, naposledy balíme věci a skládáme je do auta. Vyrážíme se nasnídat směrem ven z vlhkého lesa k benzínce, kterou máme při cestě. Toto ráno je téměř pohádkové. Růžové vrcholky okolních kopců, které své úpatí halí do cárů ranní mlhy, jíž sem tam prostupují paprsky stoupajícího slunce. Sice je drobet chladno, jen 8°C, ale nám naštěstí za okýnkem auta moc nevadí.
     Ještě před osmou hodinou dorážíme na parkoviště u Kehlsteinhausu, které jsme vyměnili za Zugspitze. Platíme parkovné a vzhledem k tomu, že ještě dnes musíme být v Čechách, i lístek na autobus, který nás vyveze skoro až na vrchol. Už z tohoto místa je výhled do okolí nádherný, ale zde se můžeme zdržet při cestě zpět. Míříme tedy dlouhou potemnělou chodbou k výtahu, kterým jezdíval jako jeden z mála i Hitler, aby na vrchol nemusel pěšky. Vstupní hala i výtah jsou opravdu přepychově zdobené zlatem. Z výtahu po chvíli vystupujeme přímo v Orlím hnízdě, jak se toto místo nazývá a které připomíná. Vycházíme ven a mě padají ústa. Neskutečně blízké vrcholky hor a pohledy dolů do mnohých údolí. Domy jsou odtud jak pro mravence. Zelenou krajinu protínají klikatící se modré říčky či šedivé silničky. Z uzavřeného údolí nejvyšších okolních štítů opatrně vykukuje blyštící se hladina Königsee. Od budovy Hitlerova sídla stoupáme ještě výš na horu nad ním. Přicházíme na rozhraní, odkud směrem na jih vzrůstá k nebesům obrovská hora, na které se stále drží sníh. Na západ je údolí s již zmiňovaným jezerem, po kterém začínají křižovat lodičky. Na východní straně vystupují z mlhy zdvihající se kopečky Alp a směrem na sever se rozprostírá nížinaté Bavorsko. Je tu nádherně a vydržela bych tu hledět do údolí k Berchestgadenu vážně moc dlouho. Po prohlédnutí si vnitřních prostor Kehlsteinhausu, kde jsou zdi zdobeny dobovými fotografiemi, se opět pomocí výtahu a autobusu dostáváme zpět k autu. Byl to další neuvěřitelný zážitek. Již bez zastávky vyrážíme k domovu.
     Já s MP3 v uších koukám nepřítomně z okýnka a vracím se v myšlenkách zpět do Paříže, na francouzské zámky, na písečnou dunu, na nádherné útesy Baskicka, do portugalského Cabo de Roca i do Lisabonu, na horké pobřeží Andaluzie, na Gibraltar, do Valencie, do Barcelony a na Nou Camp, na lodičky v jeskyních i k Středozemnímu moři, k monumentálnímu Monserratu, do Pyrenejí i Andory, luxusního Saint Tropez i Monte Carla, ke koupačce v Itálii, do švýcarských a rakouských alp, Lichtenštějnska i Německa.

     Jsem neskutečně ráda, že jsem tuto cestu mohla absolvovat s prima lidičkami jako je Vlaďka, Radek a Sára. A se kterýma jsem se za celou cestu ani chvilku nenudila. Byla to jedna z nejúžasnějších „dovolených“ v mém životě.
     Přejíždíme německo-české hranice a já se chci vrátit, znovu rozbalovat stan, dělat kávu na vařiči, jíst jídlo z plechovek i ochutnávat místní speciality, nebýt si jistá tím, zda nás v noci nevyhmátnou strážci zákona. Celá cesta se mi zdála být snem, ale až nyní mi plně dochází, že vše tohle bylo skutečností a já vše opravdu prožila. Děkuji za tuto možnost. Teď již nezbývá nic jiného než vzpomínat a těšit se na další zážitky někde jinde s někým jiným a někdy jindy.

 

SHRNUTÍ:
13 dní na cestě
8112 ujetých kilometrů
14 států Evropy
92 odlovených keší
1 navštívený MegaEvent

 

Finance rozpočítané na 1 osobu: 280€ benzín + dálniční poplatky; 33€ ubytování za 3 noci v kempech; 10€ vstupenka na Eiffelovu věž; 4€ zahrady + Sintra; 2€ výstup na zvonici El Miguelete; 15€ vstupenka na Nou Camp; 9€ jeskyně Santu Josep; 506,-Kč cestovní pojištění; 94€ nákup potravin, piv, vody, občerstvení, suvenýru (Celkem v přepočtu na české koruny = 11681,-Kč)
 
Celou fotogalerii si můžete prohlédnout zde FOTO GeoTour de Europe 2012

6 komentářů u GeoTour de Europe 2012

  • Mauricio napsal:

    Sorry, I’m busy at the moment ventolin • Keep your comments civil. Don’t insult one another or the subjects of our articles. If you think a comment violates our guidelines click the „Report Abuse“ link to notify the moderators. Responding to the comment will only encourage bad behavior.

  • Keenan napsal:

    Is there ? clomid Companies will also be able to see aggregated, anonymised data on all the other companies that have taken part, to see how well they fare against their peers. That data should be published before the end of the year, the paper added.

  • James napsal:

    How do you spell that? kamagra Andrew Pincus, a lawyer with the Mayer Brown firm, who hasfiled briefs on behalf of the Chamber, said that simply showingup helps since, „their presence informs the court that this casehas important implications for the business community.“

  • Bob napsal:

    I like it a lot http://www.ccpirapuato.com cipro
    Yet corporate interests have recently mounted a concerted effort to smear worker centers as „fronts“ for labor unions and, more seriously, as lawbreakers. The Wall Street Journal reported that „The Center for Union Facts, which opposes organized labor and gets much of its funding from corporations, said it is launching an advertising campaign criticizing ties between unions and worker centers.“

  • Johnnie napsal:

    The National Gallery http://www.ccpirapuato.com cipro
    Republicans in the U.S. House of Representatives on Thursdayrefused to give in to President Barack Obama’s demand forstraightforward bills to run the government beyond Sept. 30 andto increase borrowing authority to avoid a historic default.

  • Eugenio napsal:

    A company car ventolin The figure, based on data for approved insurance plans in 48 states, represents the broadest national estimate for how much Americans will pay for health coverage under President Barack Obama’s healthcare reform law next year. The prices of the new plans are at the heart of a political debate over whether they will be affordable enough to attract millions of uninsured Americans.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *