The Baltics on a footbike 2016

Cesta, na které se naše vášeň ke koloběžkám stala závislostí, aneb jak jsme se rozhodli zdolat Balt. Rozhodli jsme se projet během 8 dní trasu začínající v litevském Vilniusu, která pokračovala přes lotyšskou Rigu a končila v estonském Tallinnu. Cestu jsme absolvovali na lehko, tedy bez jakékoliv zátěže s doprovodným vozidlem. Přeci jen to byl takový malý test, zda se i na koloběžce dá zvládnou takováto vzdálenost. Pojďte se s námi ohlédnout za tím, jak celá tato výprava vznikala a zda jsme to nakonec vůbec zvládli.
      Je všeobecně známo, že jedny z nejlepších nápadů vznikají u piva. U nás tomu nebylo jinak. 😉 To si tak večer sedíte v útulné hospůdce, bavíte se o cestování a najednou si uvědomíte, že se Vám stýská po té volnosti při putování na kole. Jenže doby, kdy jste si žil jen sám pro sebe jsou pryč a vy se nesmíte koukat jen sám na sebe. Naštěstí máte skvělého partnera, který žije na podobné vlně jako vy. A tak jsem v této chvilce rozjímání, řekla Honzovi, že bych zas někam vyrazila. Odpovědí byla otázka, kam bych ráda a zda na kole či koloběžce? Bezmyšlenkovitě ze mě vypadlo, „no přece na koloběžce a nejraději k Baltu.“ Čekala jsem poklepání na čelo a něco v tom smyslu, „to je už moc ne?“. Jaké bylo moje překvapení, když mi Honza řekl, že je to skvělý nápad a ať do toho jdu. A tak nějak to začalo!
     Nakonec jsme došli k vcelku pěkné představě a ve finále i k realizovatelnému plánu. Na přelomu června a července vyrazíme na koloběžkách z Vilniusu přes Rigu až do Tallinnu. Já celou trasu absolvuji na kolobce a Honza s naším čtyřnohým parťákem Kešákem mi budou dělat autodoprovod a zázemí. S touto variantou přišel Honza, který měl z první dlouhé cesty na kolobce přec jen trochu respekt a i strach. A tak si dobrovolně vymyslel to, že mi bude morální oporou. Prý bude mít alespoň možnost okouknout, o co pořádně jde a co ho čeká do budoucna. 😊
     Vzhledem k tomu, že jsem do nynějška vlastnila jen „malou“ koloběžku, na které bych si tuto cestu netroufla, Honza mi nabídl, že mi půjčí jeho „velkou“. Nerada se ale o něco dělím a asi bych měla celou cestu strach, abych mu s jeho koloběžkou něco neudělala. A tak jsem se rozhodla svou první kolobku prodat a začala jsem se poohlížet po jiné. Po několika testech padla volba na Crussis Urban, která mi naprosto vyhovovala a výrobce mi ji i přizpůsobil na moji výšku. Byli velmi ochotní a žádný z mých požadavků pro ně nebyl problém. Nakonec svou kolobku za Crussisku vyměnil i Honza.
     Po doladění detailů koloběžkové trasy samotné, zjištění zajímavých míst na trase, které stojí za to vidět, naplánování eventů, přesunutí se do startu a cíle, zajištění účasti na estonském MegaEventu zbývalo už jen vymyslet název pro tuhle bláznivou geoexpedici. Netrvalo dlouho a  měli jsme ho … „The Baltics on a Footbike“ a mohli jsme vyrazit …
 
     Zbývá posledních pár hodin do odjezdu a my vše začínáme postupně skládat do auta, v neposlední řadě i koloběžky na střechu. Chvíli před půlnocí vyrážíme.

 

-1. DEN

     Kešák dospává, já sleduji ubíhající noční krajinu a Honza se stará o pohodovou jízdu. Projíždíme Prahou a kousek před Hradcem lovíme naší první kešku. Cesta po prázdných silnicích ubíhá rychle a tak není divu, že za nedlouho překračujeme česko-polské hranice. U Wroclavi se napojujeme na novou dálnici, která nás dovede až k Lodži a následně směrem k Varšavě.
     Kousek před Polským hlavním městem zastavujeme na odpočívadle. Je vidět, že je nové. Za vycházejícího sluníčka si v jednom z mnoha altánků připravujeme snídani s kávou a plánujeme, jak se nejjednodušeji se dostat do centra Varšavy. Máme to a vyrážíme do velkoměsta.
     Ani ne za hodinku a půl již sundáváme koloběžky ze střechy auta a jedeme si projet alespoň část historického centra. Kešák se bude moct alespoň trošku proběhnout. Naší první zastávkou je asi největší dominanta města a to Palác kultury a vědy. Neskutečná stavba. Odtud míříme k pomníku neznámých padlých vojáků a okolo prezidentského paláce se dostáváme na nábřeží Wisly. Mineme Coperníkovo vědecké centrum, Národní muzeum a v parku Maršála E. Rydza se na chvíli uchýlíme do stínu stromů.
     Po pořádném protažení a unavení Kešíka se vracíme zpět k autu, nakládáme koloběžky a vyrážíme dál. Cesta je opravdu nekonečná. Člověku se nechce věřit, že je Polsko tak velké. K našemu nemilému překvapení kousek za Varšavou končí dálnice. Cesta po jednoproudovce, na které se kvůli hustotě provozu nedá ani předjíždět, je čím dál tím víc úmornější. Projíždíme Bialystok, Augustow a konečně u Suwali odbočujeme na vedlejší silnici. V Národním parku Wigierski nás čekala zasloužená pauza. V nádherném borovicovém lese, u jednoho z mnoha jezer, nacházíme větší palouček s relaxačním posezením. Ohříváme si vodu na kávu a doplňujeme energii. Začíná tu i zajímavá naučná stezka týkající se i zdejší fauny. A tak si její část jdeme projít. Narážíme cestou na vyhlídkovou věž, která slouží jako ptačí pozorovatelna, na obrovský kamenný památník, pozůstatky válečných zákopů a bunkrů a také úžasné trampské tábořiště. Po úžasných dvou hodinách jsme nuceni vjet opět mezi šňůry kamiónů.
     Naštěstí jsme již kousek od polsko-litevských hranic. Zde volíme přechod po méně frekventovaném hraničním přechodu, kde nesmí chybět fotka. Začíná se smrákat a my za městem Alytus hledáme místo k přespání. Nakonec jím je odpočívadlo, kdesi před vesničkou Stréva, na které přijíždíme již za tmy. Vaříme večeři, dáváme si zasloužené pivo a uleháme do provizorních postelí v autě. Po 1178 ujetých kilometrech usínáme, jak když nás do vody hodí.
 

0.DEN

     Po probuzení zjišťujeme, že hned vedle nás se rozprostírá křišťálově čistý rybník Stanka. Neodoláme a musíme se smočit v příjemně osvěžující vodě. Po snídani vyrážíme k dnešnímu prvnímu cíli a to vodnímu hradu Trakai, který leží uprostřed jezera Galvév v Národním přírodním parku Traku. Procházíme si přilehlé krásné městečko, které lehce připomíná středomořské letovisko. Samotný hrad leží na ostrůvku, který je s pevninou spojen starým dřevěným mostem. Hrad má sytě červenou barvu a tak tím trochu připomíná Červenou Lhotu. Je obehnán vysokými červenými hradbami, za kterými se rozprostírá rozlehlé nádvoří. Obcházíme celý hrad, nakukujeme dovnitř a cestou zpět k autu se kocháme pohledem na obrovské jezero, po němž jsou rozesety desítky malých i velkých loděk.
     Z Trakaie míříme již do hlavního města Litvy, Vilniusu. Auto parkujeme přímo v centru a jdeme si užít poslední den hezky pěšky po svých. Naše prohlídka začíná na krásném zeleném náměstí Lukiškin. Odtud pokračujeme okolo barokního kostela Sv. Filipa a Sv. Jakuba až na břeh řeky Neris. Po nábřeží pokračujeme k soutoku s řekou Vilnia, nad kterým se na kopci nachází Gediminasův hrad. Kousek pod ním je Katedrální náměstí, které je neskutečně rozlehlé. Vévodí mu skvostně bílá bazilika sv. Stanislava a sv. Vladislava, známější pod jednoduchým názvem Vilnijská katedrála. K té neodmyslitelně patří i vysoká zvonice. Po svačinové pauze, na trávě v parčíku u Vladova paláce, se křivolakými uličkami Starého Města a židovskou čtvrtí vracíme k autu.
     Je odpoledne a my se pomalu městem přesunujeme k parku Reformatu. Zde se potkáváme s Tomasem. Majitelem jediného litevského obchodu s koloběžkami (Paspirtuku salonas Riedek be pedalu), ve kterém má i půjčovnu městských koloběžek. S Tomasem jsme se seznámili přes facebook, kde ho zaujala naše cesta. Po několika mailech jsme se dohodli na setkání, návštěvě u něj doma a i jeho doprovodem na první mé etapě.
     Naše první setkání proběhlo v již zmíněném parčíku, kde se konal i náš první geocachingový event. Setkali jsme se tu s místními i dvěma holandskými kačery. Povídali jsme si nejen o naší cestě. Díky Tomasovi si i ostatní mohli vyzkoušet potenciál geocachingu na koloběžkách.
     Po skončení eventu, který se z původní plánované půlhodinky protáhl na více než hodinu jsme zamířili k Tomasovi domů. Ten nám společně se svou manželkou Jelenou připravili parádní překvapení v podobě malé grill párty s jejich rodinou a přáteli. Ochutnali jsme výborné místní speciality, popovídali jsme si nejen o koloběhu u nás a v Litvě, ale také o typických tradicích, naučili se základní slovíčka a spoustu dalšího. Byl to opravdu skvělý večer, který trval dlouho do noci.
     Chvíli po jedné jsme po dlouhém, ale opravdu krásném dni konečně ulehli do postele.
 

1. DEN

     Ráno vstáváme v sedm hodin. Moc se nám nechce, protože víme, že je to na pár dní poslední spánek v pohodlné posteli. Vůně snídaně nás ale přemluví.
     Po snídani jsme autem vyrazili opět k Tomasovi do obchodu, kde jsme si oba zkontrolovali koloběžky.
     A je to tu. Osm hodin ráno a já startuji první etapu, na které mě právě Tomas bude doprovázet. Alespoň jeden den pojedu bez mapy.
     Už od rána je neskutečné teplo, ale z počátku nabuzená adrenalinem, z toho jak to dopadne, to naštěstí moc nevnímám. Vyrážíme! První kilometry nás zavedou, na nám, již známé Katedrální náměstí, kde spácháme „startovní mezinárodní“ fotky. Odtud už pak míříme pryč z Vilniusu. Už jen přibrzdíme u zdi nazvané „Cesta svobody“, jejíž stavbu sponzorovali obyvatelé Vilniusu jako podporu osvobození se od Sovětského svazu. Každý z přispěvovatelů tu má cihličku se svým jménem.
     Opouštíme město a jedeme po pěkné vlnící se cyklostezce, která kopíruje zdejší dálnici. Honza nám s Kešákem mává z okýnka auta a haleká přání štěstí na cestě a že jede odlovit nějaké kešky. My pokračujeme kopcovitou krajinou dál. Projíždíme městečka Rieše a Paberži. Ve Visalauke, asi v polovině dnešní etapy, si konečně dáváme pořádnou pauzu. Dojíždí nás i Honza. Je neskutečné vedro. Teploměr ukazuje 33,6°C. My jsme rádi, že se konečně můžeme schovat ve stínu domků na trávě. Dáváme si pořádnou svačinu, zapíjíme ji ledovým nealko pivem a energetickým drinkem a na závěr si dáváme osvěžující zmrzlinu. No snad si to sedne a nebudeme muset stavět ;-), ale za to zchlazení to stojí.
     Vyrážíme dál, tentokráte už za doprovodu Honzy, který se nám stará o poctivé doplňování tekutin. Voda v bidonech se nám snad odpařuje. Je nám na každé zastávce neuvěřitelnou oporou. Začíná se projevovat to, že Tomas je vážně závodník a já mu pomalu v dlouhých táhlých kopcích přestávám stačit. I tak si držím slušné tempo a na rovinkách a z kopců ho vždy dojíždím.
     Míjíme Miežoni, Biskupé, Ambraziškiai a dojíždíme do většího města Moletai, kde se trochu zamotáváme a jedeme špatným směrem. Nakonec nás zachraňuje Jelena, která se tak stává naším druhým doprovodným vozidlem.
     Z Moletai to už máme do dnešního cíle jen pár kilometrů. A mě v tu chvíli absolutně dochází! Teplo se mi zdá neúnosné, kopečky nekonečné a nohy nechtějí poslouchat. Zdá se mi, že každý další kilometr bude tím posledním a dál už nedojedu. Přísunu energie se mi dostává od Honzy z okénka a také díky směrové ceduli Balninkai. Kousek před touto vesničkou je totiž náš cíl, ale i tak je to pro mě utrpení.
     Pořádné nakopnutí a úplné otočení nálady přichází, když zjišťuji, že máme za sebou 94 kilometrů, pro mě rekordních, 5 hodin a 23 minut. Pro mě to je životní výkon. Neuvěřitelné!
     Jdeme se společně osvěžit do jezera Géliu, u kterého jsme finišovali. Vychutnáváme si pořádný piknik na břehu. K večeru se loučíme s Tomasem, Jelenou a jejich přáteli, kteří nám na dnešní noc umožnili přespání u nich na zahradě. Jsme všem moc vděčni. Moc nám ulehčili první dny na cestě a jsme moc rádi, že jsme tak získali nové přátelé.
     Po rozloučení stavíme stan, jdeme se s Kešíkem projít po okolí a zbytek dne odpočíváme u jezera. Místní nám nabízejí možnost vyzkoušení padlleboardu. Je to opravdu zábava, ale pro mě po dnešku už i docela náročná. Honza si to naopak užívá jak může.
     Po setmění a večeři konečně uleháme do spacáků. Nevím, jak dlouho byl Honza vzhůru, ale já jsem usnula sned během pikosekundy.
 

2. DEN

     Dnešní den nezačal moc dobře. Ani nevíme jak, ale podařilo se nám zaspat všechny tři nařízené budíky. Mně se ze spacáku vůbec nechce. Dost mě bolí nohy a vůbec se po včerejšku necítím. Teď už vím, že jsem to včera přepálila. Nakonec se ale dokopu vstát.
     Sice pozdě, ale přece jen můžeme konečně vyrazit. To je tak, když vyrážíte bez vodiče. Po prvních 6ti kilometrech přichází nemilé překvapení. Na sinici končí asfalt a začíná tu písčitá cesta. Dost nás to překvapilo, protože v mapě to nebylo vůbec vyznačené. Chvíli s Honzou vymýšlíme co dál. Nakonec se domlouváme, že já to prubnu a nechám se překvapit, jak dlouhá tato cesta bude a Honza s Kešákem to po keškách objedou. Přec jen jich je v okolí dostatek a na mé trase jen dvě.
     Vědět dopředu, co mě čeká, objedu to i za cenu delší cesty. Skoro dvě hodiny jsem strávila 9ti kilometrovou procházkou s koloběžkou v ruce. Po „silnici“ se nedalo jet, kola se bořila a odrážet se vůbec nešlo. Jak ráda jsem byla, že jsem v dálce konečně zahlédla asfalt. Hurá!!! Konečně to jede!
     V městě Anyskščiai se opět potkáváme s Honzou. Dáváme si občerstvovací pauzu a dle Honzových poznatků pozměňujeme dnešní trasu. Vzhledem ke stoupající teplotě a neúprosnému sluníčku jsem byla vděčná za Honzův doprovod, doplňování vody a častější pauzy.
     Posledním dnešním bonbonkem a překvapením bylo, když jsme cestou naměřili 41,7°C. V tu chvíli jsem si říkala, který magor tohle vymyslel. Vždyť jedeme na sever a tady má být chladněji než u nás. Chvílemi mě opět napadají ty nejhorší myšlenky … vzdát to. Ne, to přeci nejde! Má vysněná cesta a já už to druhý den po sobě vzdávám. To ne!
     Potěšil mě telefon od Honzy. Kousek za městem Kupiškis objevil úžasnou relaxační zónu. Asi po hodině dorážím do nově zvoleného cíle. Honza nelhal. Jezero s písčitou pláží, stínem pod borovicemi a bar na dosah. Po dojezdu na mě čeká vydatná sváča s kávou. Dokonalé! Mám toho nejlepšího parťáka na světě.
     Ve stínu stromů trávíme zbytek dne. Užíváme si osvěžující plavání v jezeře. Po „setmění“ se jdeme projít po ostrůvku, který je i pěkným parkem. Nemůžeme vynechat ani nedaleký kopec, na kterém se nachází pozůstatky starého města, které bylo za 1. světové války zničeno. Byl odsud neuvěřitelný výhled na většinu Kipiškinského kanálu.
     Po návratu k autu jsem připravila večeři, zatímco Honza upravil auto na spaní. Než usneme, shrnujeme a hodnotíme dnešní horký den, za který se mi podařilo nadupat 87 kilometrů. Bylo to opravdu náročné.
 

3. DEN

     Hned po probuzení zjišťujeme, že konečně přichází bod zlomu a to k lepšímu. Vstali jsme včas, hned na první budík. Během noci jsme zjistili, že tu slunko nezapadá tak jako u nás. I ve dvě hodiny v noci bylo dost vidět. Hlavně teplota neklesla pod 25°C, takže jsme toho ani moc nenaspali.
     Naštěstí hned od startu dnešní etapy vál příjemný vánek do zad. Vyrazili jsme proto za svěžího rána všichni tři na koloběžkách. Vlastně jen dva, Kešák se opět mohl pořádně proběhnout. Kluci mě doprovodili 10 kilometrů. U vesničky Vabalninkas jsme se opět rozloučili. Já pokračovala po trase a kluci se vrazili zpět pro auto.
     Teplota dnes nebyla nějak extrémní. Maximum jsme naměřili na 33°C. I přesto mi to dnes ubíhalo víc než dobře. Za celou dobu jsem nenarazila ma větší kopeček. De facto to byla jen samá příjemná rovinka.
     Těsně před městem Biržai přišel první karambol. Píchla jsem. Zvedla jsem tedy telefon a chtěla zavolat můj „servisní vůz“. A koho jsem to neviděla akorát přibržďovat u krajnice. Ano, bylo to auto s koloběžkou na střeše. Honza má asi nějaký zvláštní smysl, že když ho nejvíc potřebuji, tak se objeví. Zjišťujeme, jak dobrý byl nápad s sebou vézt dvě koloběžky. Jen jsem přeskočila na Honzovou a mohla jet dál. Cca za 15 kilometrů jsem už zase jela na své, protože tu mou Honza bleskurychle opravil.
     A je to tu! Vjíždíme do příhraniční vesničky Germaniškis. Hranice s Lotyšskem je na dohled. A my si tak dle plánu můžeme dát pořádnou pauzu. Já s Kešákem jsme zalehli do stínu stromů a odpočívali. Kešík se zdál ještě více unavený než já po X kilometrech. J Honza se šel protáhnout na koloběžce a vyrazil za pár krabičkami v okolí. Jako jednu z posledních odlovil fantastickou T4,5 (druhý nejvyšší stupeň obtížnosti terénu), která se nacházela na 20 metrů vysokém stožáru, jež dřív sloužil na ochranu a na dohled nad hranicemi. Konečně někdo z nás doplňuje statistiky odlovených keší, když mě osobně to na cestě moc nejde.
     Po pořádném oddychu vyrážíme opět dál. Přichází neuvěřitelný pocit při překročení litevsko-lotyšské hranice. Nechce se mi věřit, že jsem to dotáhla až sem. Nabylo mě to neuvěřitelnou energií. Cesta mi neskutečně ubíhala. Dupu si krásnou rovinatou krajinou přes Bärbele, Stelpe až do Vecumnieki. Tam mi Honza posílá echo o pěkném místě pro nocleh. A opět vybral luxusně.
     Parádní zelený plácek pod stromy nedaleko městského venkovního divadla a letního kina. To vše u břehu rybníka Jaunais. Písčitá plážička s piknikovými stoly. Nádhera!
     Stavíme stan, vaříme večeři a jdeme se vykoupat. Popíjíme studené pivo a prostě si to užíváme. Honza má dnes v nohou krásných53 kilometrů na kolobce, Kešík cca 30 kilometrů u kolobky a já … páni, 104 kilometrů. Nečekaně nad plán a to dnešek měl být původně oddychovým dnem. Paráda! Usínáme s opravdu dobrým pocitem z etapy. Konečně se to otáčí k lepšímu.
 

4. DEN

     Dnes máme nečekaný budíček už ve dvě hodiny ráno. Probouzí nás neskutečné hučení větru, střecha stanu se nám opírá o obličej, Kešák je zavrtaný u mě ve spacáku a začíná se klepat. Po vykouknutí ze stanu zjišťujeme, že se blíží od západu temná stěna mračen, kterou křižují blesky sem a tam. Vichr nás se stanem málem odnáší. Přichází bleskové rozhodnutí. Otevíráme auto a vše bezmyšlenkovitě házíme dovnitř. Vše stihneme jen tak tak. Jen co za sebou zabouchneme dveře, spouští se neuvěřitelný liják. Všude nám trčí tyčky od stanu, karimatky, bordel … uprostřed toho vyděšeně ze spacáku vykukují očka Kešíka. Vítr sílí a s autem to dost hází, stromy se začínají prohýbat a začínají padat větve, které nápor větru nevydrží. Neváháme ani minutu a snažíme se zpod stromů odjet. Stěrače nestíhají, všude blesky … konečně dorážíme kamsi na relativně otevřené prostranství bez stromů. Zastavujeme a snažíme si v autě udělat prostor pro spaní. Spát sice moc nejde, ale nakonec se to za zvuků hromů a bubnujících kapek o kapotu podaří. Poprvé tu také zažíváme přes noc úplnou tmu.
     Ráno nás probouzí hlasy lidí a zvuk motoru. My zjišťujeme, že jsme s autem „zakempili“ uprostřed autobusového nádraží. Jsme usměvavým zpestřením pro místní, kteří se rozjíždějí do zaměstnání. J Sundaváme kolobku a ještě rozespalí vyrážíme na nejbližší benzínku. Honza, než já dorazím, připravuje snídani a kupuje čerstvou kávu. Já cestou potkávám popadané stromy a ulámané větve. Musel to být vážně masakr. Jsem ráda, že jsme ve finále prospali noc v autě a donutili jsme se přesunout ze stanu. Po mém dojezdu na benzinku pomalu skládáme  věci do auta, tak jak mají být, z pyžama se převlékáme do normálních věcí, snídáme … Kešák dospává probdělou noc. Ani vyčurat se nechce jít.
     Ač jsme toho v noci moc nenaspali, uklidňovala nás vzdálenost do dnešního cíle, kterým bylo hlavní město Lotyšska Riga. Bylo to pouhých 50 kilometrů. Konečně přichází ten relaxační den. Díky noční mega bouřce se teplota snížila na neuvěřitelných a hlavně příjemných 18°C. Ani nevím jak, ale během chvilky jsem míjela ceduli s nápisem Riga. Projela jsem předměstím a už viděla kluky, jak mávají od brány rižského kempu.
     Po přihlášení se na recepci, postavení stanu a malém oddychu jsme vyrazili do centra. Kešák se poprvé veze ve vozíku přidělaného za Honzovou koloběžkou. Přeci jen je centrum docela z ruky a pojedeme po hodně rušných silnicích.
     Z kempu na ostrově Kepsala přijíždíme po mostě Vanšu vedoucím přes řeku Daugava. Naší první zastávkou je Rižský zámek. U kostela sv. Jakoba nás zastavuje skupinka Izraelců. Pouštíme se s nimi do řeči. Jsou z nás paf. Absolutně nechápou, co to máme za stroje. Neustále hledají elektrický motor a těžko se smiřují s naší odpovědí, že jediným pohonem, který máme, jsou naše nohy. Kešák se stal celebritou pro ženskou část skupinky. Fotografování a focení toho, jak vykukuje z vozíku, si moc užíval. Několik lidí ze skupiny si s chutí jízdu na kolobce vyzkoušeli a s širokými úsměvy se s námi následně rozloučili.
     My pokračovali okolo Tří bratří, což je skupinka tří nejstarších dochovaných obytných budov pocházejících z 15. století. Přes Katedrální náměstí u Rižského dómu se dostáváme až do parku u kanálu Pilsétas. Ten byl plný mladých umělců. Od malířů přes artisty až po folklorní pěvecký sbor s orchestrem. Okolo pomníku Svobody se dostáváme před lotyšskou národní operu, kde se koná i náš další event. Překvapivě se tu schází 30 převážně místních kačerů. Dlouho si povídáme o Lotyšsku, místním geocachingu a naší cestě. Koloběžky se nezastaví. Jdou z ruky do ruky. Každý si je chce vyzkoušet, což nás moc těší. Po necelých dvou hodinách, na které se event protáhl, se začínáme vracet zpět do kempu. Cestou nesmíme vynechat kostel sv. Petra a kostel sv. Jana, Radniční náměstí s domem Černohlavců. Cestou zpět půjčujeme kolobky snad ještě sedmkrát. Naposledy u sochy s názvem „Rižská věž“ (velmi protáhlá plastika člověka). Je odsud nádherný výhled přes řeku a na panorama Starého města a televizní věž.
     Do kempu to máme už jen kousek. Konečně si můžeme užít teplou sprchu a zarelaxovat půllitru čerstvě natočeného piva. U něj si povídáme s Belgičanem, který se svou rodinkou podniká cestu po severu Evropy. Těší nás, že jedou v české tatře, kterou mají předělanou na obytný vůz. Vyměňujeme si zážitky z cestování. Je to parádní večer. Koloběžky se i nyní prohánějí po kempu se zájemci o vyzkoušení. Jsou to malé děti, ale také pár seniorů, kteří si chtějí vyzkoušet tohle divné kolo.
     Před půlnocí po dnešních 65ti kilometrech konečně usínáme.
 

5. DEN

     Ráno vstáváme opět poměrně brzy. Já hned po snídani vyrážím na cestu, zatímco Honza balí stan a vše ostatní. Zajíždí také do blízkého obchodu se sportovními potřebami a kupuje nový hořák k plynové kartuši. Ten náš nám bohužel už dosloužil.
     Můj dnešní start byl docela náročný a to díky ranní špičce ve městě. Naštěstí tu mají všude cyklopruh a tak se za chvíli dostávám za město a napojuji se na pohodovou cyklostezku vedoucí k pobřeží Baltského moře. V městečku Saulkrasti se potkávám s klukama, kteří čekají u borovicového parčíku. První dnešní pauza. Jdeme se natěšení poprvé podívat k moři. Je to tu opravdu krásné. Něž se dostaneme na pláž, musíme sejít po dřevěných schodech z písčitých útesů, přebrodit říčku Inčupe, která je křišťálově čistá a asi po 300 metrech se vlévá do moře. Je to tu jako v pohádce a to jen pár kilometrů od rušné metropole.
     Pauza se trošku protáhla a tak je potřeba opět něco nadupat. Závidím Honzovi s Kešákem, kteří se tu ještě můžou zdržet o něco déle a vychutnávat si tu nádheru.
     Já se, u vesničky Skulte, napojuji na hlavní silnici zvanou Via Baltica. Začíná dost monotónní jízda. Je to tu naprostá placka a silnice rovná jako přímka. Vzhledem k tomu, že je to hlavní trasa do Tallinnu, kde se pak lze nalodit na trajekt do Finska, jezdí tu jeden kamion za druhým. Je to opravdu náročné. Naštěstí je tu dost široká krajnice a hlavně se ke mně opět připojuje Honza, který jako správný safety car jede trpělivě za mnou a stará se tak o mou bezpečnost. Díky tomu, že máme polepené auto naší cestou a z okénka vlaje česká vlajka, nikomu nevadí, že jede pomalu na blikačkách. Jak to tak vypadá pro kamióňáky jsme příjemným zpestřením. Spousta z nich ze stažených okének mává a haleká pozdravy. Za celou cestu jsme se nesetkali s žádnou negativní reakcí. Nikdo nás nevytruboval, jak by tomu bylo nejspíš u nás.
     Cesta ubíhala až neskutečně rychle. Míjela jsem jednu vesničku za druhou … Varžas, Dunte, Jelgavkrasti. U Vitrupe si dávám další pauzu, po v parku věnovanému Donu Chichotovi. Je tu krásně. Teplota je velmi příjemná, 25°C a lehký mořský vánek.
     Pokračujeme dál a kousek před Salacgrivou odbočujeme opět k pobřeží. Honza hlásí z okénka, že by tam mělo být hezké místo k přespání. Já ho bedlivě poslouchám a ani si nevšimnu, že pomalu sjíždím z krajnice. Najednou se koloběžka z ničeho nic zastaví a já se snažím doběhnout svou horní část těla a neupadnout. Marně!! Nohy nestíhají a tak se válím ve škarpě. Naštěstí bez jakékoliv újmy jen s lehce odřenými koleny a rukavicemi. Dostávám záchvat smíchu a ani nevím proč. Je to nakažlivé, protože Honzovi ve vyděšeném výrazu začínají taktéž ucukávat koutky. Ufff! Dopadlo to dobře.
     Nedaleko rekreačního střediska Rakary zajíždíme do lesíka, kde se nachází přírodní kemp. Je jen několik desítek metrů od pláže. Jsou tu volně přístupné kohoutky s pitnou vodou, suché záchody, piknikové stoly a moc hezké plácky pro postavení stanů. Ideální místo pro přespání.
     K večeru se jdeme projít po pláži. Naší procházku zakončujeme v již zmiňovaném rezortu v místní restauraci. Ochutnáváme tradiční lotyšskou polévku, seljanku. Hustý zeleninový vývar s červenou řepou a nejčastěji s rybím masem. Lahoda. Nakonec se tu dost rozsedíme a ke stanu se vracíme v lehce rozjařené náladě.
     Ještě chvíli pokračujeme u stanu, až nás nakonec přemůže únava a my si jdeme lehnout. Prima večer, který jsme si opravdu užili a při kterém jsme o něco více snížili zásoby domácí pálenky. Docela jsem si dnes mákla a najela skoro 100 kilometrů. Takže jsme si tohle vydechnutí mohli s klidem dovolit.
 

6. DEN

     Dnes jsme si po vydařeném včerejšku trošku přispali. Ráno po probuzení a snídani následovala opět krásná procházka po pobřeží a pak opětovné „osedlání“ koloběžky a vyražení na cestu. Kluci zabalili a následně se vydali do okolních lesů pro krabičky. Honza nemohl vynechat ani místo s „údajným“ přistáním UFO! To bylo něco pro něj! 🙂
     Já se napojila opět na Via Balticu. Naštěstí byl dnešní dopolední provoz ke mně milosrdný a doprava nebyla tak drsná jako předešlé dny. Cesta ubíhala a já za chvíli projížděla městečkem Salasgriva a Kiriviži.  U Ainaži jsem konečně odbočila z hlavního tahu na vedlejší nefrekventovanou silničku. Projela jsem vesničkou a s husí kůži překročila lotyšsko-estonské hranice. Byla to neskutečná psychická úleva, protože jsem věděla, že jsem v cílové zemi a že už mi schází opravdu „kousek“ do cíle.
     Hned za hraničním přechodem jsem si dala delší přestávku u pozůstatků hraničních střežících věží. Nade mnou vlála estonská vlajka. Skvělý pocit. Počkala jsem tu na Honzu a následně jsme tak nějak pospolu vyrazili dál. Vždy mě někde předjel, abychom se za chvíli opět setkali u něčeho zajímavého. Například u pláže nebo u nějaké kešky, kterou jsme cestou míjeli.
     Estonsko na mě hned od první chvíle udělalo dojem. Zatím se mi líbilo ze všech třech pobaltských států nejvíce. Při průjezdu Ikly, Treimani, Kabli, Jaagupi a Häädemeste obdivuji krásné a roztomilé baráčky. Vesničky se střídají s nádhernými lesy, které skýtají příjemný stín. Na můj vkus je ale po silnici dost přejetých hadů. Nevím sice, co jsou zač, ale na 10ti kilometrech jsem jich napočítala snad 15. Snažím se nemyslet na ty živé, co jakoby zázrakem nevidím. Díky tomu mám snad nejlepší průměrnou rychlost, co jsem kdy na kolobce dosáhla. 😉
     Zastavuji se až u jednoho z mnoha lesních kempů, kdesi před Vöiste. Kluci tu na mě už čekají a pokračujeme spolu na pláž, kde si dáváme delší pauzu. Je pro nás velké překvapení, že Balt je docela teplé moře. To jsme opravdu nečekali. Ještě větším překvapením je, že zdejší lesní kempy tu jsou zadarmo a snad kromě teplé sprchy mají vše, co turista potřebuje. Parádní! Asi by stálo za to se sem někdy vrátit.
     Po skvělém relaxu projíždím městečko Uulu a už brzdím u kempu Konse, v pátém největším městě Estonska v Pärnu, které pro dnešek Honza vybral. Po postavení stanu a lehké očistě se jdeme večer projít městem. Na každém kroku je znát, že se jedná o rušné prázdninové přímořské letovisko. Projdeme okolo staré, dnes již nepoužívané věznice, kde se nyní nachází muzeum. Okoukneme památník „estonské koruny“ a přes hlavní třídu kolem Červené věže a Tallinnské brány se vracíme zpět do kempu.
     Během večeře za námi přichází starší Holanďan, který se již z dálky široce usmívá. Dozvídáme se, že za celý život neviděl jedinou koloběžku, ale že včera ve městě potkal první. To nás zajímá a vyptáváme se. Jela na ní prý milá Francouzka a nám je hned jasné o koho jde. Když nám ukázal placku, kterou od ní dostal jako dárek, jen se nám potvrdilo, že se jedná o Blandine (La Trottineuse), která na koloběžce brázdí Evropu. S hlasitým smíchem nám oznamuje, že je to neuvěřitelná náhoda. Byl to moc příjemný rozhovor. Nás jen trošku mrzí, že jsme se s Blandine takto natěsno minuli. Mohlo z toho být prima setkání.
     Opět s dobrou náladou si zalézáme do stanu. Během dneška jsem opět najela o něco více, než jsem měla v plánu a finišovala jsem tak s krásným kontem 86 ujetých kilometrů. Cesta dnes naposledy vedla po pobřeží a to bez jediného většího kopečku. Zítra nás čeká poslední dlouhá etapa, tak si jdeme lehnout poměrně brzy, ať se na to pořádně vyspíme.
 

7. DEN

     Počasí po probuzení nevypadalo moc dobře. Zamračená obloha, která slibovala pěknou bouřku. Proto jsem opustila kluky o něco dříve. Kluci mají na dnešek naplánovaný odlov místní série kešek NKT Power Trail, takže se asi celý den neuvidíme. Poslední rozloučení a vyrážím.
     Hned po vymotání se z Parnu jsem nečekaně najela na Via Balticu. Na to, že je ráno, tak už je tu opět hustý provoz. Není se ale čemu divit, je to hlavní dopravní tepna. Naštěstí tu byla opět relativně široká krajnice. Několikrát jsem i cestou zkusila odbočit na vedlejší silnici a objet to. Vždy jsem ale po několika desítkách metrů narazila na tu samou písečnou hrůzu, kterou jsem měla tu čest vyzkoušet v Litvě. A tak jsem se vždy vrátila zpět na hlavní silnici.
     Za městem Ari se začala cesta zdát hodně monotónní. Skoro rovná silnice, která se jen lehounce vlnila. Lesy střídali pole a obráceně. Jeden osobák za druhým, které velmi úspěšně střídali kamióny. Ani neprojíždím žádnou vesnicí či městem, jen sleduji odbočky k Tarvu, Päärdu a Konuvere. Dělám jen kratičké pauzy, jim za jízdy. U Orgity už je provoz opravdu nesnesitelný a z kamionů začíná jít občas strach. A to i přes to, že se snaží být co nevíce ohleduplní. Se zaťatými zuby dojíždím do vsi Varbola, kde si konečně dopřávám první dnešní pořádný oddych. Vím, že tudy prochází i série keší, na kterou se vydal Honza s Kešákem.
     Na návsi vidím zaparkované naše auto. Zapíchnu to u něj a jdu si do místního obchůdku koupit něco k snědku. Vzhledem k tomu, že na střeše auta chybí druhá kolobka je mi jasné, že kluci se na sérii nevydali pěšky. Po pohledu k hlavní silnici se rozhodnu zavolat SOS Honzovi, zda by mi nedělal opět safety car. Naštěstí byli již s Kešákem na cestě zpět k autu a do půl hodiny jsou u mě. Využívám volnou chvíli a podřimuji. Vzbudí mě až studený čumáček Kešíka, který mě vítá jako by mě rok neviděl.
     Honza s doprovodem souhlasí. Prý si alespoň odpočine. Mají za dnešek odloveno 39 keší a 43 ujetých a ušlých kilometrů. Vše domluveno a tak můžeme opět vyrazit. Opět se do toho opírám seč můžu. Sice je to ta samá monotónní jízda, ale cítím se o mnoho bezpečněji. Hned mi to jinak rychle ubíhalo. Profrčeli jsme Kernu a u Ääsmäe nečekaně najeli na čtyřproudou silnici (obdoba naší dálnice).
Ještě než jsme se stihli vzpamatovat a dojet k prvnímu sjezdu, zastavuje nás hlídka místní policie, která nás začala rázně poučovat, že sem cyklisté ani tyto zvláštní stroje nesmí. Ovšem po vysvětlení proč jsme se tu vlastně ocitli a jaký účel cesta má, nám policisté nabídli s širokými úsměvy doprovod k onomu prvnímu sjezdu. V tu chvíli jsem se cítila být opravdovou „celebritou“. 😀 Komu se jen poštěstí mít svůj vlastní konvoj vozidel včetně policejního doprovodu. 😀
     Po necelých 6ti kilometrech jsme u vísky Jögisov a konečně sjíždíme z „dálnice“. Na parkovišti u místního motorestu jsme s muži zákona prohodili ještě pár slov a rozloučili se. Na tento zážitek asi jen tak nezapomeneme.
     S Honzou jsme se domluvili, že vyrazí hledat nějaké místečko na přespání, zatímco já se budu pomalu přibližovat jejich směrem. Ve městě Saue dostávám souřadnice onoho místa, které bylo opravdu kousíček. Dorážím do chatkové osady Saunapunk, kde měli v přilehlém parčíku i místo pro stany. Konečně si opět dávám oraz, následně stavíme stan, zatímco Kešák lítá po parku jak smyslů zbavený. J Mám toho po dnešku opravdu dost.
     Hnána dnešní vidinou blízkého finiše, jsem se do toho pořádně opírala, což mělo za následek přiblížení se k Tallinu na 30 kilometrů a také natažený zadní stehenní sval. Honza si tak mohl před spaním procvičit kurz tejpování. A mě bylo hned lépe. Zítra to musím ještě nějak vydržet. Máme to už za pár.
     Opět usínám, jak když mě do vody hodí, ale s úsměvem na rtech. Dnešní etapou jsem pokořila svou dosavadní nejdelší ujetou trasu v jeden den a to v podobě nádherných 112 kilometrů.
 

8. DEN

     Rána se nemůžu dočkat. Panuje velmi příjemných 20°C a my si vychutnáváme poslední snídani v trávě. Pomáhám Honzovi s balením a upřesňujeme si dnešní den. Kluci vyrazí na místní krabičky a někde odpoledne se srazíme u předem rezervovaného apartmánu v Tallinnu. Pusa na rozloučenou a jede se.
     Trošku jsem se na startu zamotala a vyrazila opačným směrem. Naštěstí jsem si toho všimla včas a tak si ani moc nezajela. Otočila jsem to a konečně už mířila tou správnou cestou.
     A je to tu! Jsem skoro u cíle. Každému bych přála ten vítězný pocit, když projíždíte pod cedulí označující cílové město. V tu chvíli mi bylo jedno, že před okamžikem dost sprchlo. Já to dala!!!
     S neuvěřitelně širokým rohlíkem na tváři se kochám okolím, zdravím místní cyklisty, kteří mě jistojistě považují za blázna. Užívám si místní cyklostezky vedoucí přes nádherné parky. Moje průměrka je kdesi pod 10 km/h. Užívám si to!
     Kolem druhé odpoledne dorážím k našemu apartmánu „Rocca“, který bude následující dva dny naším domovem. Tam na mě čeká již Honza s pompézním uvítáním v podobě malého šampusu a výtečné svačiny. Při jeho objetí a gratulaci se neubráním slzám. Bez něj a jeho podpory bych tohle nikdy nedokázala. Moc si toho vážím!
     Po řádném odpočinku a připravení Honzovi koloběžky a Kešákova vozíku vyrážíme na náš poslední cílový event, kde naše cesta oficiálně končí. Překvapuje nás, kolik lidí sem přišlo. Počet účastníků se přiblížil k sedmdesáti lidem. Neskutečné! Skoro dvě hodiny jsme si tu povídali o naší zdárné cestě, rádi popůjčovali koloběžky na vyzkoušení a sdíleli radost z úspěšného dojetí. Tohle byl ten pravý finish, ve který jsem ani ve snu nedoufala! Díky všem!!!
 

JE TO TAM!!! JSEM NA NÁS NESKUTEČNĚ HRDÁ A HLAVNĚ JSME PO 706 KILOMETRECH V CÍLY!!!

 
Přišlo by nám nefér toto povídání jen tak utnout a připravit Vás o následné chvilky a dny po dojezdu. A tak si dovolím pokračovat ve vyprávění až po náš návrat zpět domů.
 
     Po eventu jsme s Honzou ještě vyrazili obhlédnout část Starého města v Tallinnu. Upřímně, kam se hrabe Praha. Tallinn je opravdu nádherný! V části zvané Toompsa, kde se nachází Malý hrad a zámek, se u věže Pikk Herman setkáváme s našimi kamarády z Holandska Henkem a Michaelem. Procházíme se okolo monumentálního pravoslavného chrámu Alexandra Něvského. Přes takzvanou hradní čtvrť, která je obehnána starobylými hradbami se dostáváme až ke katedrále Panny Marie. Kousek odtud si sedáme na zdejší hospodskou zahrádku a za vyprávění si zážitků popíjíme pivo. Bylo to příjemně strávené odpoledne.
     Při cestě zpět na pokoj jsme u hipodromu potkali místního designera cyklistických kol Kurvitze, který má na svědomí i jednu koloběžku. Zastavil nás u jedné z křižovatek a zavalil nás spoustou dotazů. Doprovodil nás skoro až k apartmánům. Kešák se během jízdy alespoň pořádně proběhl. Po rozloučení se, jsme uklidili koloběžky a padli za vlast. Spokojeni, unaveni a hlavně šťastni!

 

+1.DEN

     Ráno se nám moc vstávat nechtělo, ale měli jsme ještě jednu milou povinnost. A to účast na MegaEventu v nám již známém městě Saue. MegaEvent, s názvem „GeoJaanipäev Estonia 2016“, byl velkou oslavou letního slunovratu a přiblížení místních tradic spojených s tímto estonským státním svátkem.
     S hlavním organizátorem Jon-Paulem jsme měli dohodnutou malou spolupráci. Za to, že jsme jeho akci během naší cesty zviditelňovali, zajistil nám zde malý stánek na propagaci koloběhu a koloběžek samotných.
     Byl to opět skvěle strávený den, při kterém jsme se dozvěděli spoustu nového o Estonsku a jeho tradicích. Mnoho z šesti set návštěvníků si vyzkoušelo jízdu na našich koloběžkách. Mezi nimi byl i geocachingový maskot žabák Signál, kterému se jízda moc líbila. Někteří se se zájmem vyptávali na výhody jízdy na koloběžkách a jejich možné využití při geocachingu, jiní se zase zajímali o naší cestu a někteří jen nevěřícně kroutili hlavou nad těmito „pekelnými“ stroji.
     Závěrem akce bylo zapálení velké vatry a koncert místních skupin. My jsme se pře koncertem se všemi rozloučili a vyrazili ještě prozkoumat zákoutí Tallinnu.
     Naším cílem byla jeho nejstarší část zvaná Vanalin, která je zapsána i na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Prohlídku jsme začali na náměstí Svobody a kostelu sv. Jana. Pokračovali jsme po hlavní třídě Suue-Karja až k Vene, kde jsme okukovali roztomilé historické baráčky, tak typické pro tallinnské centrum. Neodolali jsme ani vůním linoucích se z okolních restauracích a na jedné z mnoha zahrádek si sedli k večeři.
     Po chvilce zjišťujeme, že jídelní lístek je pouze v estonštině a ruštině, které samozřejmě ani jeden nerozumíme. No co, nějak to zvládneme. Za pomoci číšníka s jeho angloněmčinou dáváme dohromady dvě jídla s ujištěním, že je to to pravé co si dát. Jaké bylo naše rozčarování, když před Honzu postavili pečenou rybí polévku s grilovanou zeleninou a přede mě grilovaného lososa se zelím. Oukej, co my víme, co mají Estonci za chutě. J Dobrou chuť!
     Po této originální večeři jsme se začali pomalu vracet zpět domů. Obdivujeme katedrálu Petra a Pavla, gotický kostel sv. Mikuláše, hanzovní domy, Tři sestry (nejstarší gotické obytné domy) až docházíme na nádherné a rozlehlé Radniční náměstí, kterému dominuje gotická radnice, ve které se skrývá nejdéle fungující lékárna v Evropě. Je to tu nádherné. Ani se nám odsud nechce, ale musíme se rozloučit.
     Cestou z náměstí narážíme na zdejší minipivovar a tak se přeci jen ještě chvíli zdržujeme a jdeme se rozloučit s Tallinnem zdejším pivem a luxusním česnekovým chlebem se sýrovými koulemi. Oni přec jen ti Estonci budou mít smysl pro dobré kombinace jídel. Po dvou tuplácích, doma opět usínáme za pár vteřin.
 

+2.DEN

     Vstáváme hodně brzy, balíme vše zpět do auta, koloběžky vracíme na střechu. Vyrážíme na dlouhou cestu zpět domů na Kladno. Ze začátku sleduji místa kudy jsem před pár dny jela na kolobce, jen v opačném pořadí. V Rize z této trasy odbočujeme. Sem tam zastavíme na odpočívadle a jdeme se protáhnout do místních lesů, které jsou plné borůvek a brusinek.
     Již od rána vydatně prší. Počasí jsme opravdu vychytali. Ani déšť nás ale neodradí od poslední plánované zastávky u města Šiauliai. Touto zastávkou je Hora Křížů (Kryžiu kalnis), což je umělý pahorek, na němž jsou postaveny tisíce křížů. První tu byly vztyčeny na památku obětí povstání v roce 1831. Postupem času zde křížů přibývalo a to až do doby, kdy se Litva stala součástí Sovětského svazu. Ten se snažil kříže několikrát zlikvidovat, jakožto nežádoucích náboženských symbolů. Vždy se zde ale do několika dnů objevili nové. Dnes je hora symbolem odporu Litevců vůči Rusku a jejich nezávislosti. V roce 1993 toto místo vysvětil tehdejší papež Jan Pavel II. Pokud tudy budete mít někdy cestu, doporučujeme toto místo navštívit. I pro nevěřícího člověka má jedinečnou a tajuplnou atmosféru.
     Zbytek cesty se s Honzou střídáme za volantem. Občas sezobneme i nějakou kešku, která se nám přimotá „pod kola“. Je to opravdu ubíjející cesta. Chvíli po půlnoci stavíme kdesi v Polsku na odpočívadle usínáme v sedačkách auta.
 

+3. DEN

     Člověku konečně dochází rozloha Polska. Až ve večerních hodinách konečně po 1760ti kilometrech dorážíme domů, kde naše geovýprava definitivně končí. 🙁
Celá tato expedice se nám nesmazatelně zapsala do mysli. Jsem tak šťastná a pyšná. Nejen na sebe, ale i na Honzu s Kešákem, že tohle kvůli mně absolvovali.
     Hoza mi před usnutím, snad už v polospánku říká, že příští cestu absolvuje na koloběžce se mnou. Usíná a já jsem mu neskutečně vděčná za to, jaký je! Dobrou noc!!!
 
 
     Závěrem bychom ještě moc rádi poděkovali všem za přízeň a sledování naší cesty. Byla to pro nás pocta. Jelo se nám o to lehčeji. Také chceme moc poděkovat všem, které jsme cestou potkali a kteří se zúčastnili našich eventů.
     A největší díky patří všem těm, kteří nás před cestou podpořili Počínaje Crussis koloběžkami, Geocoin-Landem, GeoGadgetem, GeoJaanipäev Estonia 2016, Riedék be pedalu až po naše geokolegy kačery. A hlavně celé naší rodině a přátelům!
 

Díky!!! A víte co … Trhněte si!!! 😉

 

SHRNUTÍ:
13 dní na cestě
706 km ujetých na koloběžce
3704km ujetých autem
5 států Evropy
116 odlovených keší
3 eventy a 1 MegaEvent
 
Finance pro 2 osoby: 285€ benzín; 75€ ubytování (2x kemp + 2 noci v Rocca Apartments); 648,- Kč cestovní připojištění; 189€ nákup potravin, vody, občerstvení, suvenýrů, restaurace (Celkem v přepočtu na české koruny = 14373,-Kč)

 

Celou fotogalerii si můžete prohlédnout zde FOTO The Baltics on a footbike

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *