Jmenujeme se Honza a Káča a naší největší vášní a kořením života je cestování, geocaching a koloběžky.

    Tak jako valná většina koloběžkářů jsme i my začínali na kolech. Káča si kdysi za svou první brigádu pořídila „Starouška“ (Author Horizont) a následně vyrazila na svou první delší trasu z Bratislavy do Prahy „na těžko“. Tahle zkušenost se jí natolik zalíbila, že za další dva roky vyrazila z Amsterdamu na Kladno. Já (Honza)takovéhle „ztřeštěné“ nápady neměl. Stačilo mi jezdit do práce a ve volnu vyrazit jen tak za nosem. Byl jsem spokojený, když se na tachometru objevilo najetých 50+ kilometrů a když se zjevila 100vka, byl jsem v sedmém nebi.

    Kdo by si pomyslel, že jednou budeme takhle bláznit na koloběžkách!

    Dva důvody, které zapříčinily, že jsme kola svým způsobem pověsili na hřebík a propadli jízdě na koloběžkách.
   První … pořídili jsme si pejska. Krásná roztomiloučká heboučká bestie, co se neustále snažila zakousnout Káčino přední kolo u bicyklu.
    Druhý … já jsem podstoupil operaci ploténky bederní páteře a kolo mi bylo důrazně nedoporučeno.
… A co teď? Ani jeden jsme se nechtěli smířit s tím, že by tohle měl být konec. Nějaký čas jsme přemýšleli co teď, až jednou Káču napadlo, že by si mohla pořídit koloběžku. A světe div se! Kešík (to je ta miloučká bestie) běhal vedle koloběžky jako by ji znal odjakživa. A já Káče kolobku, když byla v práci, potají kradl. Zjistil jsem, že mi dělá dobře na záda. Netrvalo dlouho a naše stáj se rozrostla o druhý kolobkový přírůstek.

   Během chvíle jsme koloběhu propadli natolik, že se stal nedílnou součástí našich dní. Na první výročí svatby jsme uspořádali nás první geocachingový event spojený s koloběhem pod názvem „TRHNI SI!!!“ (koloběžkářský pozdrav). Ani jsme nepočítali s tím, že bude mít tolik pokračování. A doufáme, že další ještě přijdou.

    Čas ubíhal a nás napadlo, proč se nevrátit k původní Káčiné zálibě a nezkusit nějakou delší cestu, tentokráte jak už na koloběžce. Vše vypadalo slibně, mě záda na kolobce nebolela a Kešáka to vedle ní také bavilo. Tak proč to nezkusit. I tak jsme Kešákovi raději pořídili vozík, ať si může odpočinout a my na něj nemuseli čekat. Menší komplikace nastala při vymýšlení cesty. Káča zvyklá na dálky na kole, vymýšlela cestu v podobném duchu. Já naopak přemýšlel o nějaké cestě tzv. za humny. Proto nebylo divné, že když jsme si navzájem sdělili, co jsme vymysleli, koukali jsme na sebe jako z jara. Nakonec jsme udělali kompromis a cestu pojali tak trochu zkušebně. Vyrazili jsme na naši první koloběžkovo-geocachingovou výpravu do Pobaltí. Káča pěkně po svých na koloběžce a já s Kešíkem v doprovodném vozidle. Přec jen jsem neměl s tak dlouhým putováním a přespáváním na volno žádné zkušenosti. Alespoň jsem měl možnost okouknout, do čeho jsem se to navrtal. 🙂

    Díky tomu, že jste navštívili tento web je jasné, že nezůstalo pouze u jedné cesty a doufáme, že jich na nás ještě pár dalších čeká. Budeme rádi, když se o prožitky z našich geoexpedic budeme moci s Vámi podělit a třeba Vás tím inspirujeme k vlastní ztřeštěnosti a nebo si můžeme popovídat na některém z našich geoeventů „Trhni Si!!!“

A tak … odraž se a zažij svět!

Vozíček pro Kešáka Káča als. GeoCule Honza als. Padlock77