CykloTour de BENELUX 2013

Po roční odmlce jsem se opět rozhodla pro delší cestu na kole na těžko, tentokráte směrem na západ do zemí BeNeLuxu. Je to další velká výzva, kterou jsem před sebe postavila. U této cesty se potvrdilo to, že cestování pro mě dostává úplně jiný rozměr. A dostává se mi zjištění, že nic není nemožné. Pojďte se se mnou za touto úžasnou výpravou ohlédnout.

     Nápad na podniknutí opět nějaké delší cesty na těžko na kole mě vrtal hlavou už od návratu z Bratislavy. Postupem času mě napadla myšlenka na nějakou opravdu delší cestu, výběr byl docela široký a jediné co jsem věděla, bylo, že se chci podívat tam, kde jsem ještě nebyla. Nakonec jsem se rozhodla pro Amsterdam. Kam také jinam, než do země cyklistice zaslíbené!? Cílem bude moje rodné město, kam jsem se po cca 26ti letech opět přestěhovala a stalo se tak i mým domovem. Při vymýšlení trasy z Amstru na Kladno mě napadl jeden šílený nápad. Když už budu tak daleko, proč se nepodívat i do Belgie a neprojet si Lucembursko? Proč volit jen nejjednodušší a nejkratší trasu? A tak z toho nakonec vznikla poznávací cesta po zemích Beneluxu.
     Plánovat jsem začala začátkem dubna a vybrala si místa, které bych ráda na trase viděla. Pořídila jsem si nové, lepší brašny, stan a pár drobností, které jsem na minulé cestě postrádala, jako například GPS. Tu jsem nepořizovala kvůli mapám, ale spíše kvůli geocachingu. On se totiž mobil hodně rychle vybije a já bych asi po dvou dnech neměla krabičky jak hledat. Co se týče map trasy, jsem v tomto trošku „konzerva“ a je pro mě velkým kouzlem a hlavně jednodušší, jet podle klasických papírových map.
     Původně jsem si myslela, že bych cestu absolvovala sama, ale přec jen vím, že ve dvou se to lépe táhne. Ovšem shánět někoho opět „na inzerát“ se mi již nechtělo a tak jsem to nechala tak trochu plavat. Až jednou na eventu „Výstup na postoloprtskou radniční věž“ jsem se o této chystané cestě zmínila jednomu kolegovi kačerovi „JerryTomiskovi“, vlastním jménem Tomášovi. Ten zaujatě poslouchal mé plány a moc se mu to líbilo. Zvlášť když jsem řekla, že budu muset asi někoho sehnat k sobě, abych nejela sama. Neváhal snad ani vteřinu a řekl, že by klidně a rád jel se mnou. Následovalo několik mailů o tom, jak si cestu představuji a nakonec slovo dalo slovo a … jede se ve dvou. 😉 Několikrát jsme se před cestou sešli a ladili detaily. Přes koupi jízdenek, upřesnění trasy až po rozdělení věcí, kdo co vezme, abychom nic zbytečně nezdvojovali. Čas utíkal jako voda, až nastal večer před odjezdem a já začala plašit, zda jsme na nic nezapomněli. Ne vše máme. Nemohla jsem ten večer vůbec usnout. Byla jsem plná očekávání, jak tahle šílená akce dopadne a zda to vůbec zvládneme. Zda opět překonám sama sebe.
     A je to tu! Nadešel den našeho odjezdu. Něco málo před šestou jsem už vzhůru. Brnění po celém těle, v břiše letadla a co pět minut odbíhám na „onu“ místnost. Kontroluji už asi po čtvrté seznam sbalených věcí a začíná mě přemáhat pocit, že jsem asi na něco zapomněla. Toto mé hektično rozboural zvuk SMSky. Zjišťuji, že Jerry je na tom úplně stejně a to mě relativně uklidňuje. Na to, že jsem každou chvíli někde v trapu, bych už mohla ty moje cestovní horečky zvládat lépe! Šla jsem si udělat kafčo, naposledy zavolala našim, narychlo vyřídila cestovní pojištění a čekala netrpělivě na druhou hodinu odpolední, kdy dorazí odvoz do Prahy.
     Přesně ve dvě přijel Tomáš i s jeho šéfem, který nás do Prahy odvezl i s koly. Ještě jsme rozebrali a nacpali Starouška do krabice a vydali se směrem ku Praze obří Toyotou. Na Florenci jsme vyložili kola, skočili doplnit zásoby jídla a pití do autobusu a rozloučila jsem se s Honzou, který nás přišel vyprovodit. Už jsme jen naskládali věci do zavazadlového prostoru autobusu. Naposledy zamávali na nástupiště a vyjíždíme.
Cesta rychle ubíhala. Přes Plzeň a Norimberk jsme se dostali do Frankfurtu nad Mohanem, kde jsme nabrali dvouhodinové zpoždění kvůli čekání na spoj ze Švédska. Chvilku po jedné ranní jsme opět vyrazili na cestu. Konečně se nám podařilo usnout.
 

1. DEN

     Probouzíme se u Utrechtu, kde je poslední mezizastávka. Dvouhodinové zpoždění se řidičům podařilo stáhnout na hodinové. A konečně Amsterdam. Rychle vyndáváme věci, sestavujeme kola a nandaváme brašny. A je to tu! Vyrážíme už jen šlapmo směrem domů. Trošku jsme si museli pohnout, abychom stihli náš první geoevent, který byl před Národním muzeem Holandska. Při příjezdu na místo nás překvapilo množství lidí, kteří dorazili a přišli si s námi popovídat o naší cestě. Po společné fotce u ikonického nápisu „I amSTERDAM“ vyrážíme do víru velkoměsta. 😉 Většina cesty přes město vede podél různých větších i menších plavebních kanálů. Na jednom z tisíce mostů nacházíme i naší první holandskou kešku. Jaká to radost.
Cestu z města jsme pojali spíše jako takovou vyhlídkovou okružní jízdu. Projíždíme přes náměstí Dómu, vykřičenou uličku červených luceren, kde je i největší koncentrace slavných coffeeshopů. Minuli jsme neskutečné množství hausboathů, dům Anny Frankové, královský palác, kochali se náměstíčky na soutoku kanálů a židovskou čtvrtí. U nádherného vlakového nádraží jsme se rozloučili s tímto dech beroucím městem.
     Po pěti kilometrech najednou silnice skončila a byla jen voda. Cože? To nikde v mapě nebylo! Naštěstí jsme po chvilce zjistili, že zde pendluje maličký trajekt, který nás přes kanál převezl. Při plavbě jsme se usmívali od ucha k uchu, přec jen to pro nás byla nevšední rarita a atrakce.
     Od trajektu jsme jeli skoro pořád rovně až ke zvedacímu mostu u skanzenu Zaansee Schaus. Jeden z největších skanzenů starých větrných mlýnů s celou vesničkou, kde je v každém domečku ukázáno něco málo z tradičních holandských řemesel. A to od výroby sýrů, přes výrobu dřeváků až po tradiční malované nádobí. Nádhera! Při prohlídce téhle vesničky se stáváme živoucí atrakcí pro dosti početnou skupinku japonských turistů, kteří trvají na tom, že si s námi musí udělat fotku. Nakonec jich je tam snad tisíc. 😀 Nemohli jsme se tomu dlouho přestat smát. Po důkladné prohlídce skanzenu, několika ochutnávkách vynikajících sýrů, jsme opět vyrazili na cestu.
     Projížděli jsme malebná městečka, kde mě fascinovali upravené cihlové řadové domky, které mi připadaly úžasně vzdušné, i když jsou tak maličké. Z druhé strany je lemují perfektně upravené zahrádky. U těch, které stojí přímo u kanálů, nesmí chybět ani zaparkovaný člun. Cyklostezka se asi po 25km v Haarlenu začala nečekaně zvedat, což nám nějak nesedí, protože by se mělo každou chvíli před námi ukázat moře. Jedeme dál a najednou je to tu. Před námi se objevilo Severní moře. Dlouhé a široké bílé pláže, kde ve vlnách řádí surfaři. V Zaandvoortu jsme si konečně dali pauzu na občerstvení a kochali se větrným výhledem na slunečné pobřeží.
     Po asi půl hodinovém oddechu jsme vyrazili dál po široké asfaltové cyklostezce, která vedla mezi písečnými dunami, které se sem tam i zazelenali. V pobřežním městečku Noordwijk jsme se prošli mezi desítkami písečných soch. Jedna z nich byla dokonce od českého autora a vyobrazovala Speibla s Hurvínkem. V samém centru města jsme potkali květinový průvod, projíždějící auta a velké vozy vyzdobené pestrobarevnými květinami. Nechyběli zde nastrojené vozy místních sýrařů, pekařů, uzenářů, hasičů či policistů a dalších. Sem tam mezi auty prošla taneční škola či nastrojený orchestr. Nečekané, ale velmi milé zpestření cesty.
     Za městem Katwijk zajedeme trošičku víc do vnitrozemí, mezi duny, kde už začíná být i více keřů a hledáme místo pro náš první nocleh. Nacházíme prima zastrčený plácek. Rozbalujeme karimatky a spacáky. Vaříme si kafe, večeříme a popíjíme pivko při rekapitulaci prvního nádherného dne. Zachumláváme se do spacáků a po 89 kilometrech v mžiku usínáme.
 

2. DEN

     Je tu druhý den, do kterého nás probouzí křik racků, kteří nad námi krouží. Vaříme si ranní kávu a čaj a snídáme. Postupně vše balíme a skládáme zpět na kolo, abychom mohli vyrazit vstříc dalšímu slunečnému, ale větrnému dni. Z městečka Katwijk pokračujeme po pobřeží, projíždíme Haagem, ve kterém se nesmíme opomenout zastavit a očíhnout místní vazební věznici pro mezinárodní tribunál (pracovní postižení). Míjíme okrajové části Rotterdamu a přijíždíme do největšího přístavu Evropy. Zde se naloďujeme na trajekt, který nás převeze přes Roterdamský záliv.
     Na druhém břehu je úplně jiná krajina než doposud. Všude jsou stromy. Čeká na nás přejezd čtyř obřích zálivů po mostech a náspech. Cestou potkáváme spousty cylistů, kteří se jeli jen tak projet nebo právě jedou z práce či do práce v oblecích a kostýmcích. Sem tam nás předjede stádečko závodníků. Dokonce nás mine i houfek cyklistů oblečených do dresů stáje Belkin. Bohužel okolo nás jen profrčí, abychom mohli někoho poznat je bez šance.
     Projíždíme Rozenburg, Ouddorp a Burgh-Haamstede. Cestou se střídají borovicové lesy se zelenými loukami a dlouhatánskými náspy a mosty. Za Burgh-Haamstede na nás čeká nejdelší přejezd po mostě opatřeném zdymadly, mezi větrnými elektrárnami vyrůstajících z moře a následně asi 10 km po náspu. Dává nám to vcelku zabrat. Vítr je tu neskutečný, ale výhledy odsud stojí za to. V půlce náspu toho začínáme mít dost a musíme si odpočinout. Schováváme za malou píšečnou dunou. Alespoň chvíli na nás nefouká. Tento přejezd je opravdu vyčerpávající. Přec jen celé kolo oběšené brašnami, které váží bezmála 30 kilo, je znát. Vítr nám nedá oddychnout, neustálý silný protivítr nám bere čím dál tím více sil. Mě začínají pěkně bolet lýtka, úplně mi v nich píchá. Snad to nebude nic vážného.
     Ke konci dne konečně dorážíme na pevninu. Kousek za městem Middelburg vjíždíme do pěkného lesa, kde začínáme hledat útočiště pro dnešní nocleh. Nakonec ho nacházíme u lehce skrytého piknikového odpočívadla. Zabíráme stůl, vybalujeme večeři a povídáme si. Dopisuji si zápisky do notýsku a jsme šťastní, že poprvé za celý den nám nefouká. Nakonec si ustýláme hned u stolu, tedy přesněji … já pod stolem a Tom vedle. Po 125 kilometrech ani nevíme, že jsme usnuli.
 

3. DEN

     Probouzíme se opět do slunečného rána, tentokrát ani ne tak větrného. Posnídáme, sbalíme se a vyrážíme dál. Projíždíme pěkným městem Vlissingen, za kterým nás čeká poslední přesun přes záliv. Naloďujeme se na trajekt. Hned na druhé straně zálivu si uvědomujeme, že jsme vlastně už v Belgii. Zastavujeme naposledy u pobřeží a jdeme vyzkoušet, jaké tu mají moře.  Nejprve jsme odhodlaní, že se i vykoupeme, ale po zkoušce vody, která je opravdu slaná a studená, já tuto myšlenku hned zavrhuji. Malujeme do písku název naší cesty a užíváme si vln. Tom se svěřil, že je u moře úplně poprvé. Je prima ho sledovat, jak pobíhá mezi vlnami, ráchá se ve vodě a vychutnává si ten okamžik. Úplně z něj sálá ta radost. Nedá se nic dělat, ale cesta čeká.
     Projíždíme městečky Sluis a Damme a přijíždíme do nádherného historického města Bruggy. Je to opravdu kouzelné město. Centrum, kde se nachází největší architektonické skvosty je obklopeno velkým vodním kanálem. Vedou přes něj samé padací mosty. Po jednom z nich i my přejíždíme. Prohlížíme si skvostné náměstí s radnicí, zvonici Belfort, baziliku Svaté Krve a kostel Panny Marie nebo-li „Bruggské madony“.
     Cesta z Brugg ubíhá nádherně. Po větru ani památky a cesta je i lehoulince z kopce. Jedeme v tempu 25km/hod, což je s plně naloženým kolem opravdu krásná průměrka. Projíždíme Beernemen a Alterem. Zde se trochu ztrácíme … ukazatelé nás navigují přes kanál, ale nikde tu není žádná cesta. Až po chvíli dorazíme k malému pontonu, na který se vejdou maximálně čtyři lidé nebo jeden člověk s kolem. Mezi břehy je natažené lano. Díky ručkování po laně se dá ponton rozpohybovat a člověk se tak dostane na druhý břeh. Hustý! Těsně před tím, než nastoupíme na ponton, ale přijíždí místní družina babiček (na kole). Pro jistotu se ptáme, zdali máme také využít ponton. Jedna z babiček říká, že ne, že bychom si tím zbytečně zajeli a popisuje nám trasu lepší cesty. Jedeme dle jejího pokynu. Po cykloobchvatu míjíme Gent a za městečkem Gouvere nacházíme dokonalý plácek v lese k přespání.
     Následuje již tradiční vybalování karimatek se spacáky, vaření večeře na plynovém vařiči, povídání si a popíjení piv a dopisování cestovního deníku. Dnes jsme ujeli úctyhodných 143 kilometrů a tak není divu, že usínáme, jak když nás do vody hodí.
 

4. DEN

     Po snídani vyrážíme do dalšího dne. Cestou lovíme několik keší, které se nám přimotají do cesty. U jedné krabičky potkáváme i místní kačery. Pospíchají a tak se jen pozdravíme. Projíždíme městy Oosrerzele a Aalst, za kterým na nás čekají první kopečky, které se u města Asse stávají pěkně protivnými, dlouhými a táhlými. Musíme přidat do pedálu. Máme totiž trošku zpoždění a již za hodinu máme být na dalším eventu, který cestou pořádáme a to přímo v hlavním městě Belgie, Bruselu.
     Naštěstí se nám daří dojet na minutu přesně v pravé poledne. Event se koná přímo pod slavným Atomiem. Schází se tu, o něco méně lidí, než v Amsterdamu, ale i tak si parádně popovídáme nejen o naší cestě. Po společném fotu, jde každý svou cestou. My pokračujeme na obhlídku města. Kousek od Atomia máme skoro první karambol a to díky mě. Přední kolo se mi zaseklo do tramvajové koleje, ale naštěstí to odnesl jen Staroušek pádem na zem. Já to přežila bez úhony. Po vzpamatování se dojíždíme lehkým tempem k soše slavného „Čůrajícího chlapečka“. Vždy jsem se sem chtěla podívat a teď je to skutečností. Jen mě trošku zarazilo, že chlapeček je nějaký moc malinký, ale stejně to stojí za to. Prodíráme se mraky turistů až ke královskému paláci s parkem. U katedrály sv. Michaela a Guduly nasáváme vůni čerstvě upečených waflí. Obdivujeme nádherné cechovní domy na Grand palace, které jsou opravdu nádherné. Následuje nekonečné vymotávání se z města. Je to nekonečná cesta, ale k večeru se konečně dostáváme mimo velkoměsto.
     Po chvíli dorážíme k městečku Overijse, kde v místním lese nacházíme prima ostrůvek, na kterém by se dalo perfektně přenocovat. Přecházíme po opravdu uzoučké římse vedoucí přes rameno říčky, která ostrůvek obklopuje. Ani nevíme jak, ale po jednom pivu usínáme jak zabití. Máme v nohách krásných 105 kilometrů.
 

5. DEN

     Ráno se probouzíme a já vím hned po probuzení, že je něco špatně. Dosud opomíjená lýtka se ukrutně ozývají. Pícha mi v nich, pálí to a nemůžu pořádně ohnout chodidla. Od prvního píchnutí jsem se snažila bolest potlačit, ale teď je to už nesnesitelné. Tomáš mi podává nějakou mastičku a prášek proti bolesti, který po chvíli zabírá. A tak se po snídani můžeme vydat dál. Dnešní ráno nám osud nepřeje. Jen co vyrazíme, Tom zjišťuje, že na místě noclehu zapomněl GPSku a tak se vracíme. Hledáme jí pěkně dlouho, ale naštěstí se jí daří asi po hodině najít. Byla mrška pěkně zapadlá v listí. Aby toho nebylo málo, Tomovi padají jeho brýle do divoké říčky při přelézání římsy, která vede z ostrůvku na břeh. Není zvyklí na jízdu bez nich a tak mu půjčuji svoje. Stejně jsem je vezla skoro celou cestu v brašně na řídítkách.
     Po tomto zpoždění se vydáváme na cestu, která vede přes město Egheéze a Wanze, kde si dáváme oběd v typické belgické Fritérii. Jsme překvapeni, co vše tu nabízejí, a máme problém si vybrat z takového množství. Nakonec usedáme na zahrádku s hranolky, s třemi druhy majonézy, sýrovým špízem a plněnými kuličkami z mletého masa a jako bonus dostáváme malé pivo. Opravdová dobrota. Nejraději bychom tu zůstali, ale víme, že to nejde.
     Pokračujeme rázovitou krajinou přes města Wanze a Huy, kde se napojujeme na pěknou cyklostezku, která vede po bývalé železniční trati. Jsou tu ještě zachované staré zastávky a my si jednu z nich vybíráme jako útočiště na dnešní noc. Dle nápisu na zastávce zjišťujeme, že se nacházíme u vesnice Modave. Poprvé spíme pod střechou. Po večeři, klasické večerní debatě a 84 kilometrech opět usínáme, jak když nás do vody hodí.
 

6. DEN

     Ráno se probouzíme trošku rozlámaní, přec jen nejsme zvyklí spát na tvrdém podkladu. Po snídani opět vyrážíme na cestu. Po chvíli se před námi objeví krásné údolí. Při jeho průjezdu narážíme na nádherný hrad Val d’Or a posléze ještě i na honosnější ve vísce Durbuy. Opravdu nádherné a monumentální hrady. Rádi bychom si je prohlédli, ale zjišťujeme, že jsou soukromé a vstup do nich je zakázán.
     Pokračujeme přes město Rivage, Gouvy. Odtud to už máme jen pár kilometrů do Lucemburska. Krajina je tu hodně kopcovitá a tak se cesta nad očekávání časově protáhla.
     Asi v druhé třetině dnešní jízdy si dáváme obědovou pauzu v lucemburském Troisvierge. Zde koukáme do mapy a zjišťujeme, že odtud můžeme jet dvěma cestami. Na obou je vcelku dost keší a my se nemůžeme rozhodnout, kterou z nich vybrat. Nakonec se rozhodujeme, že každý pojede jinou a kousek od Weiswarnpachu se opět srazíme ve vesnici Ouren. Rozdělujeme se. V jednom z obchůdků na trase doplňuji zásoby. Sjíždím lesem z kopce k jedné kešce, kde vím, že se mají naše cesty opět spojovat. Zapisuji se do notýsku a vidím, že tam Tom ještě není zapsaný. Proto čekám na blízkém odpočívadle, až sem Tom dojede. Asi po 45 minutách mi přijde divné, že tu Tom stále není. Zapínám tedy mobil a píšu SMS, zda se něco nestalo. Můžu jen doufat, že tomu tak není. (Z důvodu nemožnosti dobíjení, zapínáme mobily opravdu jen sporadicky.) Asi po 15 minutách konečně Tomáš doráží, ale úplně z jiného směru. Oba dva se divíme, jak je to možné. Následně zjišťujeme, že na daném místě jsou dvě schránky k jedné a té samé keši a každý jsme našli tu druhou. Minuli jsme se asi o tři minuty. Tom tedy automaticky jel do vesnice, kde na mě čekal a já v domnění, že tudy ještě neprojel, na něj čekala. Zde následoval výbuch smíchu. Pobaveni touto situací jsme dojeli až na lucembursko-belgicko-německé hranice, kde před městečkem Welchenhausen nacházíme prima místo na přespání a to přímo u hraniční řeky. Tentokráte pod mostem. Probíhá každodenní rutina. Koupeme se v řece a s radostí ze šťastného shledání a po 108 kilometrech usínáme.
 

7. DEN

     Ráno po snídani vyrážíme na dlouhou cestu Německem. Více než polovinu dnešního dne není cestou nic moc k vidění a tak pohodovým tempem projíždíme Welchenhausenem, Lückampenem, Üttfeldenem, Wakswieberem, Bitburgem až do Hüttingenu. Trasa je celkem náročná a mi jedem z kopce do kopce. To se zlomí právě v Hüttingenu odkud hezkých 20 kilometrů jen a jen klesáme až do Ehrangu, kde dojíždíme k velké řece Mosele.
    Je to tu nádherné, zákruty řeky vedou velkým údolím, jehož svahy plní lány vinic. Napojujeme se na „Vinnou“ cyklostezku, která kopíruje koryto řeky. Projíždíme nádherné vesničky, které připomínají svým vzhledem ty, co jsou v Alpách. Na protilehlém břehu vesnice Longuich zastavujeme pod silničním mostem. Za účelem vykoupání se v řece. Nakonec se rozhodujeme, že zde i přenocujeme. Po smytí dnešního prachu a potu mezi projíždějícími parníky a výletními loděmi za soumraku usínáme. Máme ujeto 104 kilometrů.
 

8. DEN

     Dnes si dáváme se vstáváním na čas. Tak nějak tušíme, že nás čeká jeden z pohodovějších dnů, kdy pojedeme skoro celou dnešní etapu po rovince.
    Sluníčko už od rána příjemně pálí a my si opět užíváme jízdu po „Vinné“ cyklostezce, podél Mosely. Projíždíme spoustou vinařských městeček a vesniček, míjíme malé hrádky a zříceniny na úbočích údolí, nikam nespěcháme. Dnešní pomalé tempo je také zapříčiněno tím, že se mi opět ozývá bolest v lýtkách. Tentokrát je bolest cítit i v achilovkách. I po prášcích mě bolest neopouští, ale snažím se překonat sebe sama a tak šlapu do pedálů a snažím se to nevnímat.
     Proplétáme se z Longuichu přes Neumagen-Dhorn, Mülheim a Andel, za kterým si na trávě u břehu dáváme piknikový oběd. Odpočíváme o něco déle než je nám zvykem, ale mě to pomůže v tom, že budu moct jet dál. Za Traben-Trarbachem v místní vinárně kupujeme zdejší víno na večer. Zbytek dne se mi zdá cesta spíš utrpením než radostí. Nohy bolí čím dál víc. Když se sednu z kola, nemůžu pořádně chodit, ale nakonec přes Burg dojíždíme až do města Zell, kde se rozhodujeme, že najdeme něco na přespání. Nakonec zastavujeme kousek za městem mezi vinicemi u jedné z mnoha laviček lemující cyklostezku. Tady by to šlo a tak volíme jako dnešní postel onu lavičku.
    Já si chladím nohy v řece, pozorujeme projíždějící lodě, večeříme a u večerního povídání ochutnáváme víno, které jsme si dnes koupili. Je vynikající a mi po chvíli litujeme, že jsme vzali jen jedno. Po 98 kilometrech jdeme spát a já usínám se zkřiveným obličejem od bolesti. Snad bude zítra lépe.
 

9. DEN

     Po probuzení zjišťujeme, že je hodně pod mrakem a asi bude pršet. Připravujeme si pro jistotu i nepromokavé bundy. Achilovky pekelně bolí už od probuzení a tak není divu, že hned po pár kilometrech v Bullay si dáváme první pauzu. Nějak to nedávám. Začínají mi lézt na mozek a to podřezává mou psychiku. Uslzená konstatuji, že dnešní etapu nedám. Je mi to líto! Po chvilce přemýšlení, dojdeme k závěru, že dnes opravdu nemůžu jet. Problém je však v tom, že odpoledne máme mít další z řady naplánovaných eventů ve Frankfurtu nad Mohanem.
     Vzhledem k tomu, že jsme zastavili u vlakového nádraží, vnukne se mi do hlavy myšlenka. Dojedeme tam vlakem. Tom navrhuje, že já pojedu vlakem a on na kole. Moc se mi do toho nechce, ale po dalším bodnutí v noze na to přistupuji. V propočtu času bych měla být ve Frakfurtu cca o dvě hodiny dříve jak Tomáš, a to i přes to, že si vlak slušně zajíždí. Trošku provinile si kupuji jízdenku, ale vím, že to je pro mě v danou chvíli to nejlepší co můžu udělat. Loučíme se a na chvíli se rozdělujeme.
     Nastupuji do vlaku, který mě doveze do přestupního města Koblenz. Zde mám hodinu a půl čas než mi pojede další vlak. Jedu se lehce projet po starém městě. Vychutnávám si výhled od památníku „Deutsche Eck“. Na protilehlém břehu je velká pevnost, pod kterou se stéká Mosela s Rýnem. Krásný pohled. Začíná trošku poprchávat a tak se raději vracím zpět na nádraží. Nasedám a přemýšlím, co bude v případě, že i zítra budou nohy bolet jako dnes. Přepadá mě zoufalství z toho, že bych měla cestu vzdát.
     Ve vlaku hlásí zastávky Main, Mainheim, Karsruhe, kde je delší čekací pauza. A mě bleskne hlavou, Karlsruhe, to je špatně!!! Vždyť tudy jsem projížděla, když jsem jela na dovolenou do Španělska. To je dávno za Frankfurtem! Okamžitě hledám štíplístka, od kterého zjišťuji, že další zastávkou vlaku už je jen Freiburg a pak až konečná v Basileji ve Švýcarsku. Cože?!? Okamžitě vystupuji z vlaku i s kolem. Propadám panice! A ptám se kolemjdoucích, kde zjistím, v kolik jede vlak do Frankfurtu. Hned první pán mi sděluje, že z vedlejšího nástupiště jede vlak za 10 minut, ale musím do Mainzu a pak nastoupit na „metro“, které mě doveze na nádraží do Frankfurtu. Kurňa fix! Tohle se může stát jenom mě.
     Nastupuji do vlaku, bez toho aniž bych si uvědomila, že bych si měla nejspíš koupit novou jízdenku. Mám štěstí, průvodčí, kterému se to snažím vysvětlit, proč jsem si lístek nekoupila, asi vidí, jak jsem bezradná a panická. Nechává mě jet na původní lístek. S úsměvem pronáší něco německy, čemuž nerozumím a možná raději ani rozumět nechci. Ve čtyři hodiny odpoledne vystupuji na hlavním nádraží ve Frankfurtu. Paráda, akorát nám začíná event. Úprkem hledám východ, naskakuji na kolo a bolest nebolest, šlapu do pedálů jak o život. Projíždím okolo Deutche bank a Staré opery a na náměstí u kostela sv. Pavla se mi najednou zatmí před očima a já chvilku nic nevidím. Jen cítím ostrou bolest na rukou a kolenou. Vzpamatovávám se a zjišťuji, že jsem opět trefila tramvajovou kolej. Tentokrát to ale nedopadlo moc dobře. Ležela jsem asi pět metrů od kola a válela se uprostřed zastávky plné lidí, kteří se mě hned jali zachraňovat a vyptávat zda jsem pořádku. Napumpovaná adrenalinem jsem po oklepání všechny ujistila, že jsem opravdu v pořádku, popadla kolo válející se v kolejišti a pokračovala dál. Už je to opravdu jen kousek! S vyzváněním zvonů na staré radnici „Römer“, které odbíjely půl pátou (čas kdy náš event měl končit), jsem dojela na místo. Vyčerpaná, ale šťastná, že jsem to stihla. Účastnící eventu, kteří byli patřičně nervózní, z toho, že tu žádný organizátor není, se začali usmívat a zaposlouchali se do začátku mého příběhu. A v tu chvíli dorazil na místo Tom. Asi nikdy jste neviděli tak nečekané a přes to očekávané setkání. Nemohla jsem skoro ani mluvit. Všichni jsme se nakonec celé lapálii zasmáli. Bylo to opravdu k neuvěření. Po hromadném fotu a rozloučení se, si s Tomášem sedáme na lavičku a já mu opětovně vyprávím, co mě dnes cestou potkalo. Nemůžeme se přestat smát a jsme šťastní, že jsme se setkali. Přec jen jsem touhle dobou mohla panikařit kdesi ve Švýcarsku. Při odeznění adrenalinu si čistím rány způsobené pádem. Po zasloužené pauze, na náměstí u Geothovy věže, jsme konečně vyrazili hledat nějaké místo na spaní.
     Věděli jsme, že budeme muset dojet až za Frankfurt, ale moc jsme nepočítali s tak hustou zástavbou i mimo město. Nakonec jsme našli mezi Kahlem a Mömbrisem pěkné místo na spaní. Na kraji pole, pod stromy u potůčku. Měla jsem za sebou ujetých pouhých 20 kilometrů, kdežto Tom 92km, i tak ale usínám snad rychleji než Tom.
 

10. DEN

     Po probuzení zjišťujeme, že začíná pršet. Rychle se balíme a přemisťujeme se do nedaleké autobusové zastávky v Mömbrisu, kde si dáváme snídani. Na obloze to nevypadá, že by se počasí mělo umoudřit a tak za deště vyrážíme na cestu. Asi po 25 kilometrech nás zastihuje nechutný slejvák. Dojíždíme pod vlakový most, kde nacházíme útočiště. Čekáme půl hodiny, pak další a další a liják ne a ne ustat. Ke všemu se mi v chladu začínají opět ozývat moje věhlasné nohy. Po dvou hodinách čekání, vyrážíme dál, ale po 5 kilometrech to opět vzdáváme a schováváme se na nádraží v Lohru nad Mohanem.
     Jsme oba dva totálně promočení. Je nám zima a mě opětovně pobodává v achilovkách. Je to jasné. Dnes bychom nikam nedojeli a tak dnešní trasu odjedeme pomocí vlaku. Nasedáme do motoráčku, který nás doveze do Kulmbachu, kde jsme měli dnešní den končit.
Světe div se, ale při příjezdu nám přestalo pršet a začalo dokonce i svítit sluníčko. Nasedáme tedy na kola a při západu slunce dojíždíme do vesničky Untersteinach. Zde objevujeme prima altánek, kde bychom mohli v klidu a suchu přenocovat. Rozbalujeme si věci a večeříme. Najednou se v altánku začínají scházet místní mladíci, kteří si na kárce dovezli tři basy piv. Je nám jasné, že tady přespat nepůjde. Po večeři se nedobrovolně balíme a odjíždíme pryč. V průběhu dne jsem dostala od Honzi avízo, že v noci má přijít nějaká velká bouřka. Proto kousek za vesničkou pod stromy na kraji louky stavíme stan a zajišťujeme kola.
     Ve stanu a spacáku otevíráme pivo na dobrou noc a chrumkáme brambůrky, které jsme si dnes koupili. To se to bude spát! Debata o průběhu dne se začala ubírat podivným směrem a my se po chvíli válíme smíchy i nad tím, že člověk řekne vlhké brambůrky.  Dlouho jsem se takto naprosto bezdůvodně nezasmála. Vysílení brečícím smíchem, po pouhých 40ti ujetých kilometrech a za zvuku prvního hromu opět padáme za vlast.
 

11. DEN

     Vstáváme do chladného, ale rozjasněného dne, kdy na obloze není ani mráček. S chutí se pouštíme do snídaně a pomalu skládáme stan a dáváme věci na kola. Vyrážíme. Proplétáme se po cyklostezkách uprostřed zdejších lesů, sem tam mineme nějakou tu vesnici. Cesta je vlnitá, ale ne moc náročná a po skoro dvou dnech odpočinku achilovky tolik necítím.
     Projíždíme Wirsbergem a Bischfsgrün, který je typickým Bavorským městečkem. Sem tam okolo nás projde chlapík v laclových zelených kraťasech. Těžko říct, zda je to tu nosí normálně či zde mají nějakou slávu. Každopádně to jen podtrhuje krásu a atmosféru tohoto místa. Kousek za městem si na odpočívadle u místního uměle postaveného „Stonehenge“ děláme obědovou pauzu. Při ní vymýšlíme co dál a říkáme si, že by tady bylo dobré mít kešku. Toma ten nápad chytne natolik, že začíná prolézat kamenná zákoutí s tím, že tady nějaká musí být. (V navigaci, ale žádnou nahranou nemáme. Najednou se z pod kamene ozve … „Mám ji!“ … a opravdu na brutal (náhodné nalezení) našel zdejší multi keš (keška s více stanovišti). S chutí se zalogujeme a pokračujeme v relaxu.
     Jak to tak vypadá, Tomáš dnes hýří samými dobrými nápady a při pohledu do mapy ho napadá, že bychom mohli navštívit našeho kamaráda Pavla alias Barbuse, který nyní bydlí v německém městě Marktrewitz. Bohužel nám nebere telefon. Ale vzhledem k tomu, že na něj má Tom adresu i pozvání, že se můžeme zastavit, když pojede kolem, vyrážíme přes Tröstau zkusit štěstí osobně. Když dorazíme k Pavlovi, zastihneme ho, jak právě monitoruje situaci zpoza okna. Máváme a on nevěřícně mávání opětuje. Po kávě a pivu se chceme chystat k odjezdu. Jaké je ale naše překvapení, když dostáváme nabídku na večerní grilovačku a nocleh. Po chvilce váhání souhlasíme a pozvání přijímáme.
     Večer je to opravdu povedený. Dobré jídlo a pití, povídání si, konečně teplá sprcha a měkká postel. Už ani nevíme, jak se v ní spí. Dnes máme za sebou jen 68 km, ale i tak se nám pod peřinou daří rychle usnout.
 

12. DEN

     Po dobré snídani a rozloučení, pokračujeme dál. V Marktrewitzu lovíme pár místních keší. Pomalu se začínáme stáček směrem k České republice. Cesta ubíhá skvěle i přes naše pomalé tempo, které vyhovuje mým achilovkám. Není kam spěchat, jsme oproti původnímu plánu lehce napřed. A tak si můžeme cestou dopřávat i delší odpočinkové pauzy či se zastavit u jakéhokoliv zajímavého místa.
     Projíždíme Pechbrunnem, Mitterteichem a Waldsassenem a najednou … nechce se nám věřit, ale najednou stojíme u hraniční cedule „ČESKÁ REPUBLIKA“. Jaká to úleva! Jsme oba šťastní a víme, že i kdybychom to hned za cedulí zapíchli, jsme vítězi. Neskutečně parádní pocit. Kousek za hranicemi stavíme na jídlo a objednáváme si smažák s hranolky a české pivo. Víme trochu prasárna, ale co jiného typicky českého si dát na oslavu. 😀 Po dobrém obědě pokračujeme s nezvyklou lehkostí dál.
     V příhraničním lesíku na cyklostezce, která kopíruje hraniční čáru, lovíme kraťoučkou, ale moc krásnou sérii keší. Na tak pěkné a nápadité úkryty jsme celou cestu nenarazili až teď u nás. Projíždíme Chebem a u vodní nádrže Jesenice hledáme nějaký pěkný plácek na přespání. Nakonec se nám to zalíbí nedaleko vesnice Stebnice. Ve zdejší chatové kolonii si kupujeme pet lahev s pivem a pár buřtíků, které si s chutí opékáme na rozdělaném ohni na plácku přímo u vody.
     Usínáme s blaženým pocitem, že už jsme konečně doma a za pár dní budeme v cíly. Nakonec po 52 kilometrech usínáme.
 

13. DEN

     Se vstáváním si opět dáváme na čas a nikam již nepospícháme. Po snídani se jedeme projet okolo vodní nádrže a až pak pokračujeme přes Lipovou a Dolní Žandov k Velké Hleďseby. Tady se dost zdržíme odlovem místních krabiček. Jsou opět moc pěkné. Nacházíme tu u pěkně velké houby, které bereme s sebou.
     Odpoledne dorážíme do Mariánských Lázní, kde si projedeme centrum a dáme moc dobrý oběd. Při odjezdu z Mariánek se zastavujeme v místním supermarketu a kupujeme vajíčka. K čemu by nám byly nasbírané houby, kdybychom si z nich nemohli udělat smaženici.
     K večeru dorážíme k vesnici Chotěnov-Sklář, kde začínáme pátrat po tom, kde se budeme moci na noc zašít. Hledáme dlouho. A ač jsou okolo nás lesy, vždy se vyskytne nějaké to nechtěné stavení. Asi po hodině hledání a chození po lese objevujeme zastrčený rybník Sklář. U jeho břehu rozkládáme karimatky a spacáky a jdeme dělat večeři. Řeknu vám, taková smaženice bez oleje v ešusu není zrovna moc dobrý nápad, ale ve výsledku je to vcelku poživatelné. 😀
     Čím víc se blížíme k domovu, tím méně nám to jede. Přec jen naše kopečky jsme za celou dobu nepotkali a tak dnes najíždíme pouhých 45 kilometrů. I tak na nás dopadá únava z celého předešlého putování a my jsme rádi za každou chvilku spánku. Za šplouchání kaprů na hladině Skláře usínáme.
 

14. DEN

     Po probuzení už víme, že to máme opravdu jen za pár a tak nabuzeni předposledním dnem jízdy se vrháme do sedel. Z Chtěnova vyrážíme přes Dolní Kramolín do Chodové Plané a odtud již směřujeme přes Úterý, Manětín až do Rabštejnu nad Střelou. Zdejší zámek je opravdu nádherný a ta příroda …
     Zde dostává Tom echo, že dnes se k nám na přespání přidají ještě dva kamarádi Lukáš (listonos13) a Petr (Koralek1528). Domlouváme se, že se potkáme v hospůdce v Tisu u Blatna. Čekání si krátíme okukováním vyřezávaných soch jako je například trojský kůň. Čekání je ale najednou nějak dlouhé a tak se s kluky domlouváme, že na ně počkáme přímo na místě noclehu. To je u viklanu ve zdejším skalním městečku. Cesta k viklanu se zdá být nekonečná a je dost obtížná. Není to cyklostezka, ale pěší turistická trasa a tak se drkotáme přes kořeny, kola se na suchém jehličí podkluzují a my trochu utrápení dorážíme konečně ke kamenné scenérii. Je zde velké ohniště s lavičkou a pěkným pláckem na přespání. Rozděláváme oheň a očekáváme příjezd Lukáše s Petrem. Ti doráží těsně před stmíváním i s prima dárkem na uvítanou. Malým šampusem na zapití našeho vítězství, které máme na dosah. Jdeme spát opravdu pozdě. Dlouho do noci totiž sedíme u ohně a vyprávíme klukům naše zážitky z cesty. Dost se u toho nasmějeme. Chvilku po půlnoci postupně odpadáme a mi si po 80ti kilometrech můžeme zaslouženě odpočinout.
 

15. DEN

     A je to tu! Den návratu a zakončení našeho skvělého putování. Probouzíme se do mlhavého rána, ale ještě než se stihneme sbalit a vyrazit na poslední část cesty, začne nám svítit sluníčko. Chvilku opět čekáme v Tisu u Blatna, tentokráte na Kačku a Radka (mrazici63), kteří nám včera večer přislíbili doprovod do cíle.
     Po chvilce jsme kompletní a můžeme vyrazit. Hned při sjezdu z dlouhého kopce do Blatna přijde nečekaný karambol. Kačce selžou brzdy a její tělo to slízne ošklivými silničními lišeji. Naštěstí to není nic vážného a my po jejím ošetření můžeme pokračovat dál. Cesta v takovém počtu lidí neuvěřitelně utíká a my si neustále povídáme. V Jesenici lovíme Tomášovu kešku a přes Oráčov, Pšovlky a Kolešovice dorážíme do Kněževse, kde si dopřáváme pozdní oběd.
     Z Kněževse dojíždíme do Lišan, kde nás čeká poslední nepříjemný kopeček pod Louštínem a pak už si jen užíváme sjezd k velkému cíli u rybníku Bucek. Mají tu na nás čekat další kamarádi, kteří nás chtějí přivítat. Taťka proto i uspořádal uvítací event nazvaný „Grand Finále“. Jsme zvědaví, kolik lidí tam bude. Při sjezdu od karlovarské silnice nás vítá velká cedule „VÍTEJTE DOMA“, kterou pro nás připravil Martin (Startik). Jak milé! Usmíváme se od ucha k uchu. Nakonec si do rukou bereme České vlaječky a dojíždíme do vysněného cíle.
     Hned po dojezdu dostáváme od našich dřevěné trackovací medaile, které nám udělají velkou radost. Přiťukáváme si oroseným pivem a zdravíme se s kamarády.  Opět dlouho do noci sedíme na zahrádce u zdejšího kiosku. Pan majitel rád povoluje i přespání na malé zahrádce, kde je venkovní posezení. Nakonec zmoženi 54 kilometry a oslavách ze šťastného návratu usínáme se slastným pocitem, že jsme to dokázali!!!
 
     Druhý den ráno už nezbývá nic jiného než se rozloučit a vydat se každý ke svému domovu! Já i Tom jsme šťastní, že jsme to zvládli. A ač se cestou vyskytlo i pár překážek, musíme být na sebe patřičně hrdí. Máme za sebou (pro nás) ojedinělý zážitek, na který budeme moc vzpomínat a který nám už nikdo nevezme! JSME BORCI!!! A já jsem na sebe hrdá, že jsem to nevzdala!
 
PS: Jen abych vás neochudila o to, jak to dopadlo s mými proklatými achilovkami. Diagnóza u doktora zněla jasně. Zánět jak v pravé tak i levé achilově šlaše. Paráda!! Dostala jsem naordinované nějaké léky, mastičky, achilovky mi byly zatejpovány a prvních pár dní jsem si užívala chození s klínky pod patami. Samozřejmě jsem dostala naordinovaný měsíční klid s minimem chůze. Nebyla bych to ale já, kdybych se už po čtrnácti dnech opět neproháněla na kole. 😉
 
SHRNUTÍ:
1215 ujetých kilometrů na kole
228 kilometrů za pomoci vlaku
108 odlovených keší
5 projetých států
2 karamboly
1 oddělané achilovky
Bezpočet zážitků
Finance pro dvě osoby: 2500-,Kč jízdenka do Amsterdamu i s přepravou kol; 80€ za jízdenky na vlak; 300,-Kč cestovní pojištění; 11€ trajekty; 139€ nákup potravin, piv, vody, občerstvení a suvenýrů + 600,-Kč útrata v Čechách i se závěrečnou oslavou
 
Celou fotogalerii si můžete prohlédnout zde FOTO CykloTour de BENELUX 2013